The Bet [CZ]

24. kapitola

O dva měsíce později

Rebecca

„Ááááá," začala jsem skákat nahoru a dolů s rozbaleným a přečteným dopisem přitisklým k mé hrudi. Jack mě jen s úsměvem na tváři pozoroval. Nemusela jsem mu ani sdělovat znění dopisu, podle mé reakce mu to bylo asi jasné, ale i tak jsem to udělala. „Přijali mě!"

„Gratuluju," objal mě a dal mi pusu na líce. Nemohla jsem z tváře dostat úsměv. V hlavě se mi stále opakovala slova 'přijali mě na Brown. Přijali mě na Brown.' Připadala jsem si jako ve snu.

„Co ty?" zeptala jsem se Jacka, když jsme se od sebe odtáhli.

Jen pokrčil rameny, jako by mu to bylo naprosto ukradené. „Ještě nic."

„Kdy mi konečně řekneš, kam se hlásíš?" zkřížila jsem ruce na prsou a snažila se vytvořit naštvanou grimasu – nepodařilo se mi to.

„Jak jsem řekl," vyplázl na mě jazyk, „až mě přijmou." Povzdechla jsem si. Přesně takovou odpověď jsem čekala. I když jsem byla šťastná, že mě přijali na Brown, zároveň jsem se obávala, co s námi bude. Už jenom necelé dva měsíce a se středoškolským životem bude konec. Těším se – vlastně se nemůžu dočkat – ale co se stane pak?

Jack

„Vážně končím," řekl jsem rozhodně a zabodl svůj pohled do Olivera. Troyovi, sedícímu vedle něj jsem nevěnoval žádnou pozornost. Dělal jsem, jako by tam vůbec nebyl. „Nemůžu být součástí něčeho, když se už tři měsíce o nic nesnažím."

„Ty chceš, aby se to Rebecca dozvěděla?" Oliver zvedl obočí. Na tváři se mu pohrával úsměv.

„Nechci!" přecenil jsem naštvaně mezi zuby, „a taky se to nedozví." Věděl jsem, že tahle věta mé situaci moc nepomůže, ba naopak jí možná ještě uškodí.

„Řekl jsem, že když skončíš, Rebecca se všechno dozví," pokrčil rameny, „a já své slovo dodržím... na rozdíl od tebe."

„Já," ukázal jsem na sebe, „své slovo dodržel. Vzdal jsem se a chtěl jsem vám dát prachy, o které jsme se vsadili! Nechtěli jste je. Vyhrožovali jste mi a já už v tomhle nehodlám pokračovat." Chtěl jsem jenom vrátit můj život do normálu. Žádná sázka, žádné problémy, žádní falešní kamarádi. Přál jsem si, aby tohle všechno skončilo a já mohl začít žít normální život – s Rebeccou, na Brownu, kdyby mi teda konečně poslali prohlášení o přijetí.

„Tohle jsem nemyslel," obrátil oči v sloup, „myslel jsem tu sázku. To, aby ses ji snažil vyhrát. Aby ses snažil Rebeccu přefiknout."

Zoufale jsem si prohrábl vlasy: „nemůžu v tom pokračovat! Nemůžu jí ublížit! Sakra vždyť já ji miluju! Dokážeš to vůbec pochopit?!" Krev ve mně doslova vřela. Cítil jsem, jak začínám nabírat červenou barvu vzteku. Zaťal jsem dlaně v pěst a snažil se uklidnit napočítáním do deseti. „Prostě končím," vydechl jsem nakonec, „nadobro. Sázka je zrušena. Už nás nic nespojuje."

„Jak chceš." Jeho tvář neukazovala žádné emoce. Rty měl vytvarované do rovné linie. Nedalo se vyčíst na, co právě myslel. „Ty ses rozhodl. Sázka je u konce, ale tajemství, že jsme nějakou uzavřeli, už zítra nebude jen mezi námi." Po tomhle i s Troyem vstal a odešel. Ztěžka jsem polknul a pěstí bouchnul do stolu, u kterého jsem seděl.

Někde v hloubi duše jsem doufal, že to nemyslel vážně. Doufal jsem, že je v něm stále trochu toho kamarádství, které jsme mezi sebou měli. Ale realita mě donutila myslet jinak. Změnil se a to, co řekl, udělá.