The Bet [CZ]

15. kapitola

Rebecca

Celou tu dobu, co jsme seděli naproti sobě v mém pokoji, jsem se snažila dívat se kamkoliv, ale ne na něj. V hlavě jsem si opakovala větu, mluv o matice a snaž se nenavázat oční kontakt. Fungovala to... pět minut, pak jsem omylem zvedla pohled ze sešitu a zahleděla jsem se mu do očí, které na mě upřeně zíraly. Možná jsem mu měla říct, že mi není dobře a bylo by lepší, kdybychom si dnes dali pauzu. Ale on je prostě tak přesvědčivý. Stačí, aby se vám podíval do očí, a vy okamžitě souhlasně odpovíte na každou jeho otázku a příkaz.

„Víš, že si stále myslím, že to nebyla chyba, že?" promluvil, jeho oči byly stále zafixované na mně. Jako by se mě snažil zhypnotizovat. V tom momentu by to určitě fungovalo.

„Diskriminanty jsou lehké," mluvila jsem o matice místo toho, abych mu odpověděla na otázku... i když byla jen řečnická. „Stačí, když se naučíš vzorce... není na tom nic k nepochopení."

„Když budeš mluvit o matice, nedonutí mě to zapomenout," řekl.

Naštvaně jsem si povzdechla a zavřela sešit. „Co chceš, Jacku?" Byla jsem zoufalá... ze všeho. Z Jacka. Z toho, co se stalo. A hlavně z toho, co se dělo se mnou. Pořád jsem ho měla v hlavě. Mohla jsem se snažit sebe víc, ale on se prostě nechystal vypařit. Štvalo mě to. Přála jsem si, aby zmizel. I z mého života, i z mé hlavy.

„Chci," odmlčel se a znovu na mě zíral těma jeho neúprosnýma, nazelenalýma očima, které mě začínaly přivádět k šílenství, „chci, abys řekla pravdu."

Nechápavě jsem zvedla obočí a čekala, až bude pokračovat. Věděla jsem, že myslí tu pusu a ten večer, ale jednoduše jsem to chtěla slyšet z jeho úst.

„Chci, abys přiznala, že to nebyla chyba, protože ty moc dobře víš, že nebyla. A taky víš, že to nebyla jen tak nějaká pusa. Vím, že jsi cítila přesně to, co já."

Přeměřila jsem si ho pohledem od zdola nahoru. Černé, upnuté, potrhané rifle mu obepínaly stehna, pod čistě bílým tričkem mu prosvítala dokonalá postava. Neměl svaly ani břišáky... měl jen dokonalou postavu. Kolem zápěstí měl obmotaný černý, kožený náramek, druhou ruku mu zdobily stříbrné, ručičkové hodinky, jejichž tikání jsem mohla v tomhle tichu lehce slyšet. Rudé, vlhké rty měl vytvarované do malého úsměvu... stálo by za to udělat tu chybu znovu. Jeho oči se nepřestávaly vpíjet do těch mých... znervózňovalo mě to. Tmavě hnědé vlasy mu trčely do všech stran.

„Byla..." odkašlala jsem si, protože se mi z hrdla ozval chraplavý hlas, „byla to chyba." Nemohla jsem ho nechat vyhrát. Nemohla jsem ho nechat myslet si, že získá každou holku, na kterou se jen podívá... i když to byla pravda, protože jednu mou část už si získal.

Uchechtl se a zakroutil hlavou: „jedna moje část čekala, že konečně přestaneš lhát... i mně, i sama sobě. Hádám, že jsem se spletl."

„Já nelžu," protestovala jsem, „já jen..." povzdechla jsem si.

„Ty jen co?" zeptal se, když zjistil, že se nechystám dokončit větu.

„Jen-," začala jsem, „jen si myslím, že se to nemělo stát. Souhlasím s tím, že to byl fajn večer. Ale- podívej se na nás, Jacku. Jsme oba naprosto odlišní."

„Nikdy jsi neslyšela o tom, že se protiklady přitahují?" Připadala jsem si, jako by mě vůbec neposlouchal. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to co se stalo, se stát nemělo, ale on to zase otočil proti mně.

„Myslím, že bys měl jít," šeptla jsem a odvrátila od něj pohled. Slyšela jsem tiché povzdechnutí, a pak už jsem jenom cítila, jak se matrace nadzvedla pod úbytkem váhy. Nemyslela jsem si, že mě poslechne.

Zvedla jsem zrak ze zavřeného sešitu ležícího přede mnou a znovu se zaměřila na něj. Stál u postele s batohem přehozeným přes jedno rameno.

„Donutím tě, abys přiznala, že to nebyla chyba a že se to mělo stát, Becks," usmál se na mě, a pak konečně odešel.

Popadla jsem polštář a vší silou s ním mrskla o zeď. Rozčíleně jsem zavrčela a vložila si hlavu do dlaní. Přála jsem si můj starý život zpátky. Přála jsem si být ta nudná, Rebecca, kterou nikdo nemá rád. Přála jsem si být osamělá, bez přátel, prostě sama. Přála jsem si znovu odpočítávat dny do maturity a těšit se až konečně vypadnu ze střední. Přála jsem si být taková, jaká jsem bývala předtím - podivínská šprtka, bez zájmů, kamarádů a citů.

Co jsi mi to udělal, Jacku?! Proč jsi mě za tu dobu, co tě doučuju, takhle zničil, změnil?

„Becco!" slyšela jsem hlas mé mámy ozývající se z kuchyně. Protřela jsem si oči, které se mi začaly plnit slzami. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a tím je zahnala pryč. Zatáhla jsem za kliku a vyšla z pokoje.

Schody jsem seskakovala po dvou. Bylo mi jedno, že tady byla obrovská šance pádu. Nezajímalo mě to. Třeba by mě ten pád konečně probral a vrátil do normálu.

„Co?" neochotně jsem zamumlala, když jsem vkráčela do kuchyně. Matka stála u sporáku, otec a babička seděli u stolu.

„Večeře," oznámila mi máma.

„Nemám hlad." Chtěla jsem se otočit a odejít pryč, ale matčina slova mě zastavila.

„Musíš jíst," řekla a začala nakládat jídlo na talíře, „celý den se jenom učíš a stresuješ. Tvé tělo potřebuje živiny." Obrátila jsem oči v sloup nad její hrou na doktorku. Nakonec jsem se ale stejně posadila. Neměla jsem hlad. Hrála jsem si s vidličkou a nimrala se ve špagetách, které byly naservírované na talíři.

„Co se děje, Becco?" otec na mě upřel svůj pohled, když si všimnul, jak strašně otrávená, unavená a znuděná jsem.

Pokrčila jsem rameny a odpověděla: „nic."

„Tohle není 'nic'," stál si za svým.

Položila jsem vidličku na talíř, odsunula jsem se od stolu a vstala. „Jsem jenom unavená... to je všechno," lhala jsem. Rychle jsem se otočila a ještě rychleji zmizela z kuchyně. Chtěla jsem předejít nastávajícím otázkám a rozhovoru o tom, jak bych měla víc spát a jíst. Jiní rodiče by byli rádi, že se jejich dcera snaží mít co nejlepší prospěch a tím zvyšuje možnost přijetí na vysokou, ne? Proč ti mý nebyli? Proč se mnou nebyl nikdo spokojený, k sakru?!