The Bet [CZ]

26. kapitola

Jack

„Je pravda, že ses o mě vsadil?"

Zíral jsem na ni s bolestným výrazem na tváři, který pravděpodobně hovořil za vše. Řekl jí to. Oliver dodržel své slovo a všechno jí to prozradil. A já nemohl lhát. Nemohl jsem zapírat. Protože ona znala pravdu jenom při pohledu na můj obličej.

Párkrát jsem rychle zamrkal. Doufal jsem, že celé tohle je jenom sen a já se probudím se zpocenými zády v mém pokoji zahaleným do tmy. Ale tohle nebyl sen. Nebyla to žádná noční můra, která by po probuzení zmizela a zbyla by mi po ní jenom děsivá vzpomínka. Tohle byla realita. Pravda.

Nemohl jsem udělat nic, jen na ni zírat. Slova se mi zasekly hluboko v krku. Rty se mi nechtěly rozevřít. A mysl si nechtěla přiznat, že tímhle okamžikem všechno skončilo.

„Takže je," zašeptala zlomeným hlasem. Doslova jsem mohl cítit tu bolest vycházející z jejích úst. Přenášela se na mě a já konečně něco pocítil – obrovskou bolest na mé hrudi.

„Nikdy jsi mě nemiloval, že?" Její hlas byl tichý, sotva jsem ho slyšel. Možná by bylo lepší, kdybych neslyšel nic. „Všechno to bylo jen nahrané. Nikdy jsi mě ani jen neměl rád. Nic jsi nemyslel vážně a já ti všechno tohle uvěřila. Všechno. Je až směšné, jak člověk dokáže být slepý." Při vyslovení poslední věty zakroutila hlavou a falešně se usmála. Snažila se tím pro sebe odlehčit situaci. Možná se jí tím úsměvem trochu ulevilo, ale mně se přitížilo.

„To není pravda," konečně jsem promluvil. Konečně jsem se donutil něco říct. „Miloval jsem tě... stále tě miluju. Becks... chtěl jsem skončit, ale oni mi vyhrožovali. Chtěl jsem tu sázku stopnout už hodně dávno."

„Lžeš mi." Její oči se začaly plnit slzami a mě to ubíjelo.

Zakroutil jsem hlavou: „nelžu. Slibuju, že ti nelžu."

„Celou tu dobu jsi mi jenom lhal... a já už dál nemůžu." První slza opustila její oko. Kutálela se dolů po jejím líci, dokud ji Becks nesetřela hřbetem ruky. Nejspíš doufala, že jsem to neviděl... ale já to viděl. A zabíjelo mě to, protože vidět ji brečet mě neskutečně bolelo.

„Doufala jsem, že jednou v životě můžu být šťastná," řekla, „hádám, že jsem se spletla." Bolest v mé hrudi se stávala nesnesitelnou. Bylo to, jako by mi do srdce každou sekundu někdo zabodl nůž a posunoval ho hlouběji a hlouběji. Oči mě štípaly od slz, kterými se začaly plnit. Nechtěl jsem brečet, ale při pohledu na ni, její tvář plnou bolesti, lesklé oči plné slz, jsem prostě nemohl.

„Nelhal jsem ti," promluvil jsem, „zamiloval jsem se do tebe."

„Jsi jenom plný lží, Jacku," setřela si další slzu stékající po její tváři, „jednou na to tvrdě doplatíš." Doplatil jsem. Právě teď. V tuhle chvíli. Kvůli té pitomé sázce. Kvůli Oliverovi, který mě tímhle nadobro zničil. Kvůli ní. Protože jsem věděl, že tohle je konec. Definitivní.

Naposled se na mě podívala, pak se otočila a dala se na odchod.

„Becky!" zakřičel jsem za ní. Neotočila se. Ani nedala najevo, že mě slyšela.

„Becks... stále tě miluju!" zakřičel jsem znovu. Nedostal jsem žádnou odezvu. Žádné otočení. Žádný pohled. Prostě nic.

Snažil jsem se pravidelně dýchat. Snažil jsem se zahnat slzy. Nešlo to. Zmocnila se mě bolest. Tupá bolest kopající do mé hrudi, břicha, hlavy.

Možná to bylo to, co Oliver vždycky chtěl. Zničit mě. Tímhle jsem mohl říct, že se mu to podařilo. Zruinoval mě. Ale já ho nenechám vyhrát. Nenechám, aby mi jen jedním prozrazením, jednou sázkou, kterou jsem dávno ukončil a která pro mě nic neznamenala, vzal všechno. Nenechám Becku, aby si myslela, že jsem jí lhal, protože já jí nelhal. Nenechám ji jen tak odejít z mého života.