The Bet [CZ]

11. kapitola

Jack

„Jsi stále naštvaná?" zvedl jsem obočí a s tichým povzdechem upřel svůj pohled na Rebeccu sedící vedle mě. Tiše obracela stránky sešitu a za celou dobu mi nevěnovala ani jeden pohled. Věděl jsem, že jsem v pátek na Mandsterově párty udělal blbost a klesl u ní ještě níž, než jsem byl, ale přece to nebylo zas až tak hrozné, aby se mnou ani nepromluvila, ne?

„Nejsem," zamumlala a stále se věnovala stránkám sešitu. Jako by ony potřebovaly její pozornost. Doufal jsem, že za víkend vychladne a v pondělí se ke mně bude chovat stejně sarkasticky jako předtím. Nestalo se tak. Už když jsem ji v pátek vezl domů, mi neřekla ani slovo, i když já jsem se s ní snažil konverzovat. A teď bylo pondělí a ona si stále udržovala masku naštvanosti.

„Jo, určitě," obrátil jsem oči v sloup, „to jsem vážně udělal něco tak neodpustitelně špatného?"

Konečně zvedla oči od sešitu a navázala se mnou oční kontakt. Jenom při jejím pohledu jsem věděl na co myslí – chtěla mě zabít. „Představ si že jo. Vzal jsi mě na párty nějakého neznámého kluka, plné cizích nebo povýšeneckých lidí, kteří mě už jenom při jednom pohledu nesnášeli. A pak jsi mě tam nechal jenom kvůli tomu, aby si tvůj kámoš zapíchal. Děkuju, Jacku, byla to vážně nezapomenutelná noc." Oliver si nezapíchal, v hlavě jsem ji opravil, přestože to bylo to poslední, na co bych měl myslet.

„Řekl jsem ti, že mě to mrzí."

Pokrčila rameny a vrátila se k popsaným stránkám. Něco mi říkalo, že dnešní doučování nebude o počítání, ale o vzteklosti jedné osoby a zoufalosti té druhé.

Vstal jsem a z kalhot si oprášil neviditelnou špínu. „Vstaň. Někam tě vezmu." Konečně zavřela sešit, ale nevypadalo to, že by se chystala vstát.

„Nikam s tebou nejdu." Přesně jak jsem předpokládal.

„Jdeš," pronesl jsem jistě, „někdo tě musí odvézt domů, a když to nebudu já tak kdo?"

„Půjdu pěšky," odpověděla a přitom pokrčila rameny. Vstala a navlekla si mikinu, kterou si před krátkou chvílí sundala.

„Je to docela daleko a začíná se stmívat," oznámil jsem při pohledu z okna, „myslím, že jdeš se mnou." Otočil jsem se a vyšel z mého pokoje, když jsem kráčel chodbou, slyšel jsem její kroky za mnou.

„Strašně tě nenávidím," zamumlala, ale věděla, že jsem ji slyšel, protože to bylo účelem. Uchechtl jsem se a zakroutil hlavou.

Nasedli jsme do mého auta stojícího před garáží. Připoutal jsem se a strčil klíč do zapalování. Nastartoval jsem a vycouval na silnici.

„Řekneš mi alespoň, kam jedeme?" zeptala se. Oči měla přilepené na předním skle.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou: „ne." Zapnul jsem rádio a naladil mou nejoblíbenější stanici. Prstem jsem si poklepával do volantu v rytmu hrající písničky.

Rebecca natáhla ruku a přepnula stanici na jinou, „nemám ráda The Script," vysvětlila.

„Ale já jo," oponoval jsem a přepnul rádio na předchozí stanici. Naštvaně zkřížila ruce na prsou a otočila se k bočnímu oknu. Neznatelně jsem se zasmál.

„When you've been fighting for it all your life
You've been struggling to make things right
That's how a superhero learns to fly," začal jsem si tiše broukat. Slyšel jsem, jak se Becca nad mým 'pěveckým uměním' uchechtla.

„Co je?" otočil jsem se, abych na ni viděl, i když jsem stále řídil.

„Nic," odvětila nevinně, „jen bys neměl zpívat... věnuj se řízení!" Na její povel jsem svůj pohled zase přesměroval na cestu přede mnou.

„Jsem v tom až tak špatný?" ujišťoval jsem se, ačkoliv už dávno jsem věděl, že s mým hlasem bych v žádné pěvecké soutěži nezazářil – leda tak v nejhorším vystoupení vůbec.

„Jestli je špatný vyjádření pro naříkajícího osla zkříženého s tuleněm, pak ano jsi." Zasmál jsem se a zastavil motor auta. Otevřel jsem dveře a s větou „už jsme tady," jsme oba vystoupili. Ruce jsem zvednul nad hlavu a protáhl si svaly. Opřel jsem se o kapotu auta a hleděl před sebe. Světla domů a bytů zářily ve tmě.

„Nikdy předtím jsem tady nebyla." Rebecca mě vytrhla ze přemýšlení. Všimnul jsem si, že stojí vedle mě, její oči upřené na výhled před ní, přesně jako ty mé předtím.

„Hodně lidí o tomhle místě neví," vysvětlil jsem, „v tom je ta krása." Strčil jsem si ruce do kapes.

„Chodíš sem často?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny a sám se nad touhle otázkou zamyslel. Chodím sem často? Dřív jsem tady byl každý druhý den, vždy když jsem se chtěl zašít a uniknout lidským problémům, ale teď? Byl jsem tady poprvé po hodně dlouhé době. Ale musel jsem přiznat, že mi to tady chybělo. Ten klid, příjemný čerstvý vzduch a pocit samoty byly k nezaplacení.

„Docela jo," odpověděl jsem nakonec, i když to právě v tomhle momentu byla napůl lež. „Přes den můžeš vidět úplně všechno. Každý jeden kousek Filadelfie je přímo před tebou." Kývla hlavou. Nespouštěla pohled z malinkých domů, paneláků, řek, mostů a kostelů před ní přesně jako já.

„Proč jsi mě sem vzal?" promluvila po chvíli mlčení.

„Nevím," řekl jsem popravdě, „věřil jsem, že se ti tady bude líbit." Byl jsem si jistý, že každému by se tady líbilo a to byl ten hlavní důvod, proč se o tomhle místě nikomu nezmiňuju. Znám to tady jenom já... a teď už i Rebecca – možná ještě pár neznámých lidí, ale ti jsou mi ukradení.

„Vzal jsi sem někdy někoho?" Zdálo se, že dřívější naštvání z ní vyprchalo. Kladla mi otázku za otázkou.

„Ne, nevzal," zakroutil jsem hlavou. Vytáhl jsem ruce z kapes a prohrábl si vlasy, které mi nepříjemně padaly do čela. Odvrátil jsem svůj pohled z neměnícího se výhledu před sebou. Mé oči se zaměřily na Beccu, které se na tváři vytvořil jemný úsměv, i ve tmě jsem viděl zeleň jejích zářících očí.

„Měla bych se cítit speciálně?" Nejspíš cítila můj pohled, proto se otočila a podívala se na mě.

S úsměvem na tváři jsem přikývl na znamení souhlasu: „to bys rozhodně měla."