The Bet [CZ]

20. kapitola

Jack

Nevěděl jsem, co si myslet. Nevěděl jsem, proč se jen nad myšlenkou na ni, usmívám. Nevěděl jsem, co dělám. Nevěděl jsem, proč právě teď stojím před jejím domem. Nevěděl jsem vůbec nic, sakra!

Zmrzlé ruky jsem si strčil do kapes džínů a z úst vyfoukl studenou páru, která byla ve tmě lehce viditelná.

Vytáhl jsem mobil a zmrzlými prsty naťukal smsku, kterou jsem následně poslal Becce.

Jack: Pojď ven.

Becka: Teď?

Udivilo mě, jak rychle odepsala. Ale vlastně jsem byl rád, protože při představě, že bych tady měl stát déle než deset minut, mi přeběhl mráz po zádech.

Jack: Čekám před domem.

V hlavě jsem si mohl představit její tvář, když si přečetla mou zprávu. Její oči se určitě mírně vykulily, rty se jí vytvarovaly do nechápavého úšklebku. Byl jsem si jistý, že si prohrábla vlasy, které jí dopadaly do obličeje.

Mobil jsem si strčil zpátky do kapsy a čekal. Věděl jsem, že neodepíše, protože jí zvědavost nedá a ona bude muset vylézt z domu.

Měl jsem pravdu. Vchodové dveře se otevřely. Přistoupil jsem k nim blíž a zářivě se usmál na osobu stojící ve vchodu. Vlasy měla volně rozpuštěné, dlouhé vytahané tričko jí sahalo téměř do půli stehen, tepláky zakrývaly její nohy. Překvapeně na mě hleděla. Nejspíš nečekala, že tady vážně budu.

„Viděli jsme se před pár hodinami," pronesla.

Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, co na to říct. Možná jsem měl zůstat doma. Měl jsem jít spát. Nebyla dobrá věc přijít sem.

„Co tady děláš, Jacku?" zeptala se mě po chvilce ticha. Neznělo to otráveně, právě naopak. Z jejích úst to vyšlo tak mile a přívětivě. Udivilo mě to. V koutku duše jsem doufal, že mě pošle zpátky domů se slovy 'vypadni'. Neudělala to. A právě to byla asi ta chyba.

„Já-" zhluboka jsem se nadechl a snažil se v hlavě poskládat větu, která by dávala smysl. „Jen jsem... jen jsem ti chtěl říct to, co jsem ti neřekl odpoledne."

„A to je?" usmála se na mě a čekala, až budu pokračovat. Měl bych říct pravdu nebo bych si měl něco v rychlosti vymyslet? Řeknu jí pravdu! Lež by všechno jenom zhoršila a neposunula by mě na vyšší úroveň.

„Mám tě rád," vychrlil jsem ze sebe příliš rychle, proto jsem se nadechl a zopakoval tu větu znovu, tentokrát srozumitelněji: „mám tě rád... vážně rád."

„Jacku," povzdechla si. V jejím hlase bylo zoufalství. Podle jejího výrazu jsem poznal, že tohle rozhodně slyšet nechtěla. Ale já to říct musel. Ne, jen kvůli té sázce, ale hlavně kvůli sobě. Nebyl jsem si jistý, jestli ji miluju, protože na to bylo ještě docela brzo, ale čím jsem si byl stoprocentně jistý, bylo to, že ji mám rád... opravdu. Nebyla to lež. Samozřejmě, že jedna malá – opravdu malá – část mě jí to řekla kvůli té sázce, ale ta větší část – ta obrovská, pravá část mě – to řekla, protože to tak cítila.

„Vím, že ty mě nemůžeš vystát a chápu to... vážně, protože já sám sebe taky nedokážu vystát," pousmál jsem se a ona taky. Jen tenhle její malý úsměv mě nabil energií. „Nedokážu to v sobě skrývat. Nejsem dobrý v lhaní o svých citech. A proto jsem ti to řekl. Nečekám, že se mi vrhneš do náruče a vyznáš mi lásku, protože buďme realisti... tohle se rozhodně nestane. Jen jsem chtěl, abys to věděla."

„Děláš to těžké," zakroutila hlavou.

„Já vím, ale musel jsem ti to říct," pokrčil jsem rameny.

„To nemyslím," řekla. Nechápavě jsem zvednul obočí.

„A co jsi tím teda myslela?" zeptal jsem se, když jsem pochopil, že se mi to nechystá vysvětlit.

„Děláš to těžké v tom, že mám kvůli tvým slovům a tobě strašnou chuť tě políbit," odpověděla po dlouhém přemáhání. Překvapeně jsem se na ni podíval. Skousla si spodní ret a zahleděla se mi přímo do očí, jako by se v nich snažila najít odpovědi na všechny její otázky, jako by se tam snažila najít pravdu.

„Udělej to," zašeptal jsem. Při pohledu na její rty se mi rozzářily oči.

Poslechla mě. Nahnula se ke mně a přitiskla její rty na ty mé. Chytnul jsem ji za bradu a přitáhl si ji ještě těsněji. Ta hebkost jejích rtů, které se třely o ty mé, mě přiváděla k šílenství. Do těla mi jen jejími rty vysílala nebezpečné signály. Probudila se ve mně vášeň a chtíč, ale věděl jsem, že to nemůžu. Pomalu se ode mě odtáhla. Opřel jsem si čelo o to její a pohladil ji po vlasech.

„Nevím, jestli to zvládnu," šeptla, její čelo stále opřené o to mé. Její teplý dech mě pohladil po tváři.

„Co?" nechápavě jsem zvednul hlavu a upřel můj zrak do jejích očí.

„Být s tebou," odpověděla pravdivě.

„Proč bys to nezvládla?" nechápal jsem. Chytnul jsem ji za ruku.

Pokrčila rameny: „nejsem ten typ 'vztahové' holky. Nikdy jsem s nikým nechodila. A navíc... jsem Rebecca Davis, nikdo mě nemá rád."

„Já mám," ukázal jsem na sebe se smíchem. Obrátila oči v sloup.

„Ale-" nenechal jsem ji domluvit. Skočil jsem jí do řeči.

„Samozřejmě, že to zvládneš. Všechno je jednou poprvé." Prstem jsem ji pohladil po líci. Jemně se usmála a stiskla mou ruku.

Nevěděl jsem, jestli randění nás dvou bude dobrá věc. Nevěděl jsem, jestli to nenapáchá víc škody než užitku. Ale jedno jsem věděl jistě. Tenhle okamžik, tenhle moment se zapíše do jedněch z mých nejoblíbenějších.