The Bet [CZ]

2. kapitola

Jack

Posadil jsem se do poslední lavice. Na stůl jsem položil propisku, u které jsem si nebyl jistý, jestli vůbec psala, prázdný sešit a učebnici matiky. Druhý den ve škole a my už druhou hodinu měli hodinu matematiky. Byl jsem si zcela jistý, že tenhle předmět neměl nikdo rád.

Už na konci minulého ročníku mi učitel říkal, že potřebuju doučování,... ale já byl až moc líný na to, abych si někoho sehnal. Možná to nebyla vina mé lenosti, ale spíš pocitu znechucení po spatření čísel s písmeny dohromady.

Viděl jsem Rebeccu, která jako poslední vkročila do třídy a usadila se na své obvyklé místo – první lavice uprostřed.

Takže máme společně matiku, pomyslel jsem si. V hlavě mi začaly běhat myšlenky, jak bych s ní mohl nejlépe navázat konverzaci.

Učitel přišel do třídy o deset minut později – vlastně přiběhl. Omlouval se nám, že jde pozdě, ale myslím, že nám všem prokázal malou laskavost. Každá minuta neučení přišla vhod.

Položil jsem si hlavu do dlaní a předstíral, že vnímám, o čem mluví a jaký příklad zrovna počítá, ale pravda byla takové, že jsem neměl tušení, o čem hovořil a absolutně... absolutně jsem nevěděl, co sakra počítá. Matika prostě nikdy nebyla můj předmět.

„Jacku?!" vyslovil mé jméno a upřel na mě svůj pohled – celá třída na mě upřela své pohledy. V rychlosti světla jsem zvedl hlavu. Na tabuli jsem viděl rozpočítaný příklad, tak jsem vydedukoval, že po mně asi chce správný výsledek.

Jak mám sakra vědět kolik je x, když y je 8?

Udělám to jako vždycky. Tip.

„Uhm... pět?" zeptal jsem se nejistě.

Učitel si hlasitě povzdechl a zakroutil hlavou, „Rebecco, řekneš nám prosím správný výsledek?"

Rebecca přikývla, „je to šest."

Pozitivní věc: pětka je hned vedle šestky, takže jsem se až tak nesekl.

Negativní věc: zase jsem za tupce a matematického negramota.

Po zazvonění zvonku oznamujícího konec hodiny se všichni blesku rychle sbalili, včetně mě, a opouštěli třídu.

„Jacksone?" zavolal na mě učitel a já měl co dělat, abych nezavrčel naštváním. Otočil jsem se a snažil se na sobě nedat znát, že jsem podrážděný z toho, že použil mé křestní jméno.

„Ptal jsem se tě na to už minulý rok a ptám se tě i teď. Už sis našel doučování?" zeptal se. Nemohl jsem mu lhát, a proto jsem nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Závěrečné zkoušky se skládají i z matematiky. Měl by sis co nejdříve nějaké najít," poradil mi.

Přikývl jsem, „najdu." Pak jsem konečně vyšel ze třídy a vydal se na další hodinu. Měl jsem biologii. Hodina plná probírání životního prostředí a zvířat. Když jsem vešel do třídy, učitel už seděl za katedrou a čekal na poslední opozdilce, i když ještě nezvonilo a přestávka měla trvat ještě dobrých pět minut.

Překvapilo mě, že i biologii jsem měl společně s Rebeccou. Lavice byly pro páry, a tak jsem nezaváhal a přisáčkoval se na volné místo vedle ní. Na její tváři jsem mohl zahlédnout zmatený výraz.

„Ahoj," pozdravil jsem ji. Na lavici jsem položil učebnici, a pak se jen pohodlně opřel o opěradlo židle.

„Ahoj...?" řekla nejistě se zvednutým obočím. Nedivím se, že byla zmatená. Za celou dobu, co jsme spolu chodili do školy, jsme spolu neprohodili ani slovo. I tenhle obyčejný pozdrav byl první, který jsme si vyměnili.

„Uhm... jak se máš?" Chtěl jsem na ni jít zlehka. Nemůžu se jí přece hned zeptat, jestli chce jít ven.

„Fajn," odpověděla. Podle tónu její hlasu jsem pochopil, že se mnou nechce mluvit. Kývl jsem hlavou a mlčel. Věděl jsem, že musím vymyslet plán, jak na ni zapůsobit.

***

„Tak co? Už je ruka v rukávě?" Oliver zamával obočím a přehodil jeho levou ruku přes mé rameno. Okamžitě jsem ji ze mě sundal. Měli jsme namířeno na parkoviště.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, „ne." Nechtěl jsem mu říkat o tom, že je to těžší než jsem si myslel, protože vím, že by ho to velice potěšilo a už by si vytahoval peněženku na slíbených 200 dolarů. Ale byl jsem si jistý, že tuhle sázku vyhraju. Měl jsem přece ještě dost času.

Oliver se nadšeně usmál, „čas ti rychle běží." Jako kdybych to nevěděl i bez něj. Zakoulel jsem nad ním očima a zastavil u svého auta.

„Zítra, kámo," řekl mi a kývl hlavou na pozdrav.

„Zítra," řekl jsem. Oliver se otočil a šel ke svému autu.

Nasedl jsem dovnitř a připoutal se. Bezpečnost nadevše. Rukou jsem si prohrábl vlasy a následně nastartoval.

Vyjel jsem ze školního parkoviště a uháněl domů. Bydlel jsem o tři kilometry dál ve čtvrti pro boháče – nenávidím, když takhle musím svou rodinu nazvat. Otec i matka vydělávali balík peněz. Většinu svého času trávili v práci, s přáteli na golfu nebo na švédských masážích. Nejednou mě napadlo, jestli nezapomněli na to, že mají syna a dceru, které je teprve šest let.

Zaparkoval jsem před garáží a vyskočil z auta. S rukama v kapsách jsem šel ke vchodovým dveřím.

Vešel jsem do domu a přes obrovskou předsíň, jejíž podlaha byla dlážděná mramorem, jsem zakřičel, „Katie?" Čekal jsem na odpověď, ale místo toho jsem spatřil malou blondýnku skákající po schodech až ke mně.

Rozevřel jsem ruce, do kterých následně vběhla, a na přivítanou ji objal.

„Kde je máma a táta?" zeptal jsem se jí.

„Táta je na pracovním pohovoru a máma šla na skleničku s kamarádkami," odpověděla sladkým hlasem.

Přikývl jsem a chytl ji za ruku. „Jdeme si dát něco k jídlu." Každodenní rutina. Proč sakra nemůžeme žít jako obyčejní lidé, kde se rodiče o své děti zajímají? Proč musí být všechno tak strašně složité?