The Bet [CZ]

12. kapitola

Jack

„Pomalu na ni začínám mít efekt," ušklíbl jsem se. Oliver obrátil oči v sloup. Podle výrazu na jeho tváři jsem poznal, že mi nevěří.

„Jo, určitě," poznamenal sarkasticky, „podle vražedných pohledů, které po tobě hází vždy, když tě vidí, na ni určitě máš efekt."

„Nevěříš mi?" zvedl jsem obočí. Odpověď na mou otázku byla zřejmá, jen jsem to chtěl slyšet z jeho úst.

Oliver se uchechtl a zakroutil hlavou: „samozřejmě, že ne."

„Měl bys začít šetřit," vstal jsem od jídelního stolu a s posledním pohledem na pobaveného Olivera jsem vešel zpátky do školy. Možná jsem si trošku víc věřil, ale dobře jsem věděl, že za pár měsíců bude Rebecca má.

Ze skříňky jsem vytáhnul učebnici matiky a nad pomyšlením, že mě čeká další hodina zbytečného počítání, jsem zakoulel očima, jako by mi nestačilo každodenní doučování s Rebeccou.

Když jsem vešel do třídy první věc, kterou jsem udělal, byla, že jsem se zářivě usmál na Beccu sedící v první lavici. Všiml jsem si, jak otráveně obrátila oči v sloup a odvrátila ode mě pohled. Můj úsměv se ještě víc rozšířil.

***

„Když špatně odděláš závorky, nevyjde ti správný-" nenechal jsem ji domluvit. Mé myšlenky stejně po celou dobu jejího vysvětlování létaly úplně na opačnou stranu.

„Pojď se mnou na rande," vysypal jsem ze sebe.

Vykulila oči a na tvář nasadila nechápavou grimasu: „co?"

„Pojď se mnou na rande," zopakoval jsem. Věděl jsem, že se od ní nedočkám kladné odpovědi, ale já 'ne' neberu jako odpověď.

Chvíli na mě hleděla a nechápavě si mě prohlížela, pak vyprskla do obrovského smíchu. Zvedl jsem obočí a čekal, až se uklidní.

Zhluboka se nadechla: „s tebou?" pronesla jako by to byla ta nejneuvěřitelnější věc na světě. „Děláš si srandu, že?"

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou: „ne."

Prohrábla si vlasy a řekla: „radši se vraťme k matice." Fajn, Oliver měl možná pravdu. Asi na Rebeccu nemám žádný dobrý efekt. Budu se muset víc snažit.

„V kolik tě mám vyzvednout?" zeptal jsem se s pohledem upřeným přímo na ni.

Zvedla hlavu od sešitu: „co?"

„V kolik tě mám vyzvednout?" zopakoval jsem hlasitěji.

„Jacku," začala, „jasně jsem ti řekla, že s tebou na rande nepůjdu, takže se buď věnujme matice, nebo prostě odejdi." Pokrčil jsem rameny a vstal z postele. Přešel jsem ke dveřím, které jsem následně otevřel. Ještě předtím než jsem vyšel, jsem se na ni otočil a řekl: „vyzvednu tě v sedm." Mrkl jsem na ni a odešel.

„Jacku!" zakřičela. Slyšel jsem za mnou její hlasité kroky, ale neotočil jsem se.

„Jacku!" zaječela znovu, ale já jsem se věnoval chůzi ze schodů. Kdybych se otočil, pravděpodobně by mě zabila pohledem.

Chystal jsem se otevřít vchodové dveře a opustit jejich dům.

„Jacku Cartere!" zakřičela ještě silněji než předtím. S uchechtnutím jsem se konečně otočil. Jak jsem si myslel, snažila se mě zabít pohledem.

Ušklíbl jsem se a zdvořile pronesl: „ano, Becky?" Můj tón hlasu ji asi vyprovokoval ještě víc. Zkřížila ruce na prsou a přeskenovala si mě pohledem.

„Já," ukázala na sebe, „S. Tebou. Na. Rande. Nejdu." Každé slovo pečlivě vyslovila.

Můj úšklebek se ještě zvětšil. Možná na ni přece jenom mám nějaký efekt. Třeba mě vážně absolutně nenávidí.

„Už jsme se domluvili," mrkl jsem na ni, „teď to nemůžeš zrušit."

Vykulila na mě ty její zářivé zelené oči: „já jsem se s tebou na ničem nedomluvila!" Dostával jsem se jí pod kůži. Vytáčel jsem ji jenom svou existencí.

„Becks," povzdechl jsem si, „nepopírej to."

Zoufale zavrčela: „můžeš-můžeš prostě vypadnout?" Místo toho, abych ji poslechl, jsem k ní přistoupil blíž.

„Chtěl jsem, ale ty jsi mě nenechala," řekl jsem jí. Cítil jsem, jak úšklebek na mé tváři stále roste a roste.

„Prostě běž!" řekla zvýšeným hlasem.

Přikývl jsem: „fajn, tak v sedm." Naposled jsem na ni mrkl, a pak podle jejího rozkazu vyšel z domu.

„Kreténe!" slyšel jsem ji zakřičet, ale to už jsem nastupoval do auta. Slabě jsem se zasmál.

Vyjel jsem z příjezdové cesty a zamířil domů. Z rádia mi vyhrávali The Smiths, cesta byla prázdná a tichá. Zatímco jsem jednou rukou držel volant, druhou jsem zajel do kapsy, vytáhl jsem mobil a v kontaktech našel jméno 'Becca.' Ještě teď se mi v hlavě vybavil obraz její tváře, když jsme si nedávno vyměňovaly čísla. Ta nechtěnost, zuřivost, zdrcenost. Zakroutil jsem hlavou a pousmál se nad tou vzpomínkou.

Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, pomyslel jsem si, když jsem psal smsku, zatímco jsem řídil. Na rovné silnici se přece nemohlo nic stát.

Jack: V sedm! Nemůžu se dočkat! – stálo v ní. Mobil jsem si položil do klína a čekal na odpověď. Zrovna jsem zatáčel k našemu domu, když mi mobil zapípal a rozsvítil se s oznámením nové příchozí zprávy. Zastavil jsem motor a popadl mobil.

Becca: Mám chuť tě zabít... – odepsala mi. Zasmál jsem se a strčil mobil zpátky do kapsy. Ještě to neví, ale na dnešní rande se mnou se rozhodně těší.