Už zase, samé problémy. Táta musí do práce a mamka jede s ním. Co tu budu dělat celý den sám... Po dvou hodinách se ozve zvonek. Jsem radostí bez sebe, že se už vrátili, ale když otevřu dveře. „Dobrý den jeste Sai Sakura?“ „Ano.“ „Vaši rodiče měli nehodu, kterou nepřežili.“ V tu chvíli jsem se zhroutil. Nevěřil jsem mu. V tu chvíli se vše rozpadlo. Šikana ve škole se zhoršila. Já byl na dně. Až jednou se vše ve mě zlomilo. „Ne už nechci! Nechte mě být!“ Vykřiknu ze spaní. „Ach další noční můra.... Hmm je šest ráno? Musím do práce.“ Takhle se to opakuje už od té doby co jsem vyšel vysokou školu. Vstal jsem a šel jsem pracovat do kavárny, potom jsem hledal oběť. Oběť co ukojí touhou po zabíjení a utiší zármutek v mé mysli. Je zábava když žadoní o slitování. No nic, musím jít do kavárny jinak mě šéfka seřve.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bez záchvatu
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Se záchvatem
Otravný zvuk budíku mě probudil do dalšího, zřejmě nijak nezajímavýho dne. Na otravnou střední, na nějaký radioaktivní odpad, který nemá právo se nazývat obědem, ale nazývá, pak domů se šprtat. Jak jsem se mohl dostat na takovouhle střední? Já? Měl jsem teda větší očekávání. Ne, že by byla úplně nejhorší, avšak já mohl na lepší. Jenže tohle vysvětlovat rodičům nejde. Převlékl jsem se z pyžama do školní uniformy, nasnídal se a vyčistil si zuby. Chvíli jsem hledal tašku, po té jsem následně odcházel z domu. Šel jsem na moji oblíbenou zastávku a čekal na tu populární městskou hromadnou dopravu. Takhle jsem se dostal k mé škole. Po tom "náročném" dni jsem měl jít domů, avšak byl jsem nehorázně unavený. A co nejlíp pomůže zahnat ůnavu, než cofein? Kavárna do které jsem zamířil byla celkem proslavená, takže jsem se těšil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jako obvykle jsem roznášel kafe. Nic neobyčejného. Najednou vstoupil mladík. Šel jsem k němu. Byl celkem roztomilí... Že by má další oběť.... „Tak co to bude?“ Zeptám se ho mile se zářívím úsměvem.
Promluvil na mě nějaký dlouhý člověk s bílými vlasy. ,, Er... Asi capuccino." Řekl jsem svoji objednávku. Ten dlouhán vypadal docela divně. Byl ale hezký a vypadal dost mužně…. Hlavně ať nezačnu slintat.
„Ano pane hned vám to donesu.“ Mrkl jsem na něj a šel pro jeho objednávku. Byla hned hotová, tak jsem zamířil zpět k němu.
Pane?? On mi řekl pane? To bych spíš myslel, že mi řekne dámo.
„Tak pane tady máte svoji objednávku. Ještě něco si budete přát? Máme tu třeba výborné zákusky jestli byste chtěl.“ Podívám se na něj. Vypadal překvapeně a zamyšleně. A ten jeho obličej. Awwwww.
Hmmm asi si dám medovník. Nebo Pařížák…. nevím nevím... ,,Asi si dám větrník." Řekl jsem po chvíli paniky věc, nad kterou jsem ani nepřemýšlel.
Usmál jsem se jemně a naklonil se k němu tak, že jsme se málem dotýkali nosy. „A nechcete naší dnešní specialitu Pařížský dort?“ Vypadal ještě více v šoku.
,,Tak... třeba." Dostal jsem ze sebe. Vůbec netuším co si dát. Proč musím být tak hrozně nerozhodný? Teď se můžu jen spolehnout na jeho radu. Doufám, že mi bude chutnat.
Nakonec se dal na moji radu a já mu přinesl zákusek. „Ať vám chutná.“ Řeknu s úsměvem. Chci se otočit a jít, jenže vejde další zákazník a já k němu musím.
Pod nos mi přinese tmavý dort, který už je na pohled dobrý. Začaly se mi sbíhat sliny, tak jsem bez dalšího čekání popadl lžičku a ukořistil jeden kousek chutného čokoládového dortu, načež jsem ho mohl vychutnat.
Obsloužil jsem další zákazníky. Přitom jsem ho stále pozoroval. Byl roztomilý, když si vychutnával ten dort. Už jsem se rozhodl, že si s ním pohraju. Ale trošku jinak, nezabiju ho hned, ale odnesu si ho do domu kde bude jen můj. Tipuju, že chodí na střední a prázdniny mají za dva dny. Proto jsem se toho rozhodl zneužít.
Pomalu dojídám. Hodně smutná záležitost. Ještě, že mám to capuccino. Neustále na sobě cítím pohled, ale vždycky, když se podívám, nikdo tam není...
Už dojedl dortík. Tak já šel k němu, abych mu vzal talířek. Přitom se ho zeptám: „Nechcete jít někdy ven?“ Zářivě se usměju.
Zarazil mne. ,,Um...třeba?" Odpověděl jsem. To vypadá jako bych se mu líbil. Ale vypadá jako hetero...
„Dobře. Tak v kolik končíte ve škole nebo už pracuješ?“ Zeptám se ho, i když vím, že chodí do školy.
,,Chodím na střední školu a pozítří máme prázdniny. Ale pak mám brigádu." Stále se na něho dívám. Docela by se mi i líbil.
Zamyslel jsem se. „A co tedy po pozítří jako oslavu ukončení ročníku.“ Usměju se a přiblížím se k jeho obličeji.
Rudnul jsem. Je moc blízko! Panikařím jen z jeho blízkosti. ,,Klidně." Nečervenej se, nečervenej se! Rozkazoval jsem si v hlavě.
Červenal se. Byl tak awwwww. „Dobře tady ti napíšu moje číslo, kdyby si se chtěl sejít dřív nebo jen napsat.“ Napíšu mu ho na papírek a naschvál se dotknu svým nosem o jeho, rukou zavádím zas o jeho.
Ucukl jsem až se moje tělo málem setkalo se zemí. Nakonec mě ta židle udržela a já nespadl. Možná se mu i líbím. Nad touto myšlenkou jsem se tetelil štěstím.
Nechal sem tam číslo a vzal talířek. Po zbytek mé směny tam čekal a pil capuchino. Ani nevím proč. Pak jsem se šel převléknout a odcházel jsem z práce. Pořád tam seděl.
