V pasti psychopata

A co dál?

Co to dělá? Přišel jsem k němu blíž a zezadu ho obejmul a odtáhnul trochu dál od zdi. Je mi jedno jestli mě teď znova sváže, ale já nechci, aby si ublížil.

Rychle jsem ho odstrčil. „Jdi pryč já ti nic udělat nechci!" Pomalu mi tečou slzy smíchané krví.

Pustil jsem ho. Přešel před něj a... vrazil mu facku. Netuším kde se to ve mně vzalo, ale ok. ,,Tak poslouchej, nechci, aby si si ubližoval, či něco takového. To prostě nesmíš!"

Trochu mě tím překvapil, ale ja ho hned přišpendlil na zem a silne ho kousl do krku až mu tekl pramínek krve. Ten jsem olízl. „Řekl jsem ti ať zmizíš z dobrého důvod. Teď to už nedokážu ovládat." Kousl jsem ho do klíční kosti a zaryl mu nehty do kůže.

Hrklo ve mně. Proč já vždy dělám špatná rozhodnutí? Málem mi vyrazil dech, ale to šlo vydýchat. Pak jsem byl donucen bolestně syknout. Tohle bude bolet.

Pak jsem se od nej odtáhl a utekl do koupelny kde jsem vlezl pod studenou sprchu. Nechci mu ublížit.

Utekl. To jsem měl já, ne? Chvilku jsem zůstal ležet ve své poloze. Pak byl můj pohled stočen na dveře. Cítím jak se klepu strachy.

Sakra. Stoupnu si a dám pěstí do zdi. Udělal jsem tam prohlubeň. Navíc mi teče krev. Vypnu sprchu a jdu z koupelny. Po cestě nějak padám na zem a nevnímám.

Slyším ránu. Ne moc velkou ale celkem se jí leknu. Taky mě probere z transu. Postavím se na rozklepané nohy a vyjdu schody ze sklepa. Plánuju proběhnout do... Někam po chodbě, třeba na záchod. Avšak to by mě nemohl uchvátit pohled Sai házejícího hubu.

Měl jsem černo před očima. Nemohl jsem nic. V hlavě jsem měl jen svého kocourka. Ta ženská má pravdu, asi jsem se zamiloval.

Chvíli jsem na něho zíral jako na nějakého blba. Po chvilce jsem si dal dvě a dvě dohromady. Přešel jsem k němu. ,, Jsi v pohodě?" položil jsem opatrně otázku.

Nevnímal jsem, chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Jediný co jsem dokázal říct byli tři slova: „Promiň, miluju tě." Přitom mi asi steklo pár slz a buď jsem usl nebo omdlel.

Skloněný jsem nad ním zůstal asi další půl hodinu, než mi došlo, že bych mu měl pomoc. Ale to co řekl. ,,Ale já tebe přece taky, ty imbecile," šeptnul jsem a políbil ho jako pric růženku.

Ucítil jsem na rtech něco měkkého, sladkého a teplého. Byl to pěkný pocit. Pak jsem zase byl mimo.

Usmál jsem se, avšak po tváři mi sklouzlo pár slziček. Vzal jsem ho pod podpažím a snažil se ho dostat bezpečně přes práh do obýváku. Do ložnice by to bylo noc náročné. Zabalil jsem ho tam do deky a šel mu udělat čaj.

Vzbudil jsem se přikrytý. Pak jsem si vzpomněl co se stalo. Začal jsem brečet.

Cvaknutí konvice mě vytrhlo z myšlenek a já nelil dva hrnky černého čaje, do kterých jsem pak přidal med. Dva různě zbarvené hrníčky jsem pak odnesl za ním. Pomocí nohy jsem otevřel dveře a spatřil chvějící se klubíčko (nebo spíše housenku?). Čaje jsem položil na menší stoleček s květinou (asi jedinou v domě) a přešel k němu.