V pasti psychopata

Odvoz a prášky

Podíval jsem se na něj. „Tak nejdřív. Můžeš se postavit?" Zeptám se ho "jako" s obavou hlase. Vstanu a řeknu: „Nejdříve zkus jestli můžeš chodit. Potom se domluvíme kam tě mám odvést. Ano?" Dám mu pusu do vlasů ať se neřekne a odnesu zbytek snídaně. Přemýšlím jak ho spoutám a budu ho potom bičovat....

Posunul jsem se ke kraji postele a nějak šikovně se postavil. Trochu se mi podlomily kolena a celý jsem trochu zavrávolal. Nakonec se mi to podařilo udržet a já udělal první krok.

Přišel jsem dolů. Uklidil jsem po nás talíře a zbylé jídlo vyhodil. Šel jsem do dolní sprchy se trošku upravit. Doufám, že se mi tam zatím nějak nezabije. Jinak bych si říkal to nemám štěstí na oběti nebo co.

Pomalu se rozcházím a u toho se držím všeho možného a taky své vůle, díky ní se ještě držím na nohách. Udělám jedno kolečko po místnosti a pak si všimnu odpadkového koše, ve kterém jsou nějaké pilulky. Opatrně se sehnu a jednu vezmu. Přejdu ke dveřím a otevřu je. Na to začnu pochodovat do kuchyně. Nebo alespoň tam, kde si myslím, že bude.

Vylezl jsem už z koupelny připravený. Mířil jsem ještě do kuchyně si udělat kafe. Pak jsem uviděl svoji novou oběť. Už se těším na prázdniny až ho budu mít jen pro sebe a to co mu udělám. Jenže mám z něj divné pocity, nechápu to. „Dáš si čaj nebo kafe?" Zeptám se jen tak.

Nebyl tu. Teda ze začátku tu nebyl. Pak mě vyděsil otázkou jestli si dám čaj nebo kafe. Hmm... ,,Spíš čaj," odpovím. ,,Můžu se tě na něco zeptat?"

„Dobře." Začnu připravovat čaj s kafe. „Na co broučku." Snažím se znít opravdu mile a kupodivu se nemusím snažit. Poprvé mi to jde samo, navíc sám sebe překvapím tím, že ho políbil do vlasů a obejmu ho.

Nad jeho oslovením trošku zrudnu a znejistím. Pak se mi do hlavy zase verve ta otázka a já se musím zeptat. ,,Od čeho jsou ty léky?" Myslím, že nemá žádný problém s tím, že by se mu ptáček nepostavil, tak k čemu? Alergie?

Všimnu si prášků. Vemu je a hodím do koše. „Ale k ničemu." Pak ho posadím jemně na židli a dám mu čaj.

Uraženě se zakřením. Jsem dost zvědavý, když mi to někdo nechce říct umím být i neodbytný. ,,Prosím řekni mi to," loudím.

Povzdechnu si. „Opravdu to nic není a stejně je neberu tak se tím nezaobírej." Dám mu zase pusu do vlasů. „Jdu připravit auto. Za chvíli jsem zpátky." Víte musím ho trošku vyčistit od minulé oběti. Když jsem se na to koukl tak jsem si řekl, že to nebude tak hrozné. Ale opak byl pravdou....

Stále jsem se za ním díval. Díval jsem se největším ublíženým výrazem jaký jsem mohl v tu dobu udělat. A on si stejně odešel! Nevím co teď bych měl dělat, ale když se rozcházím tak si udělám prohlídku po jeho domě. Nakonec se zastavím v obýváku na gauči.

Skoro jsem to měl hotové. Ještě pár úprav a je to. Snad se tam nenudí.

Nerozhlížel jsem se tam a stále bloumal nad těma práškama. Mohl bych si přečíst jméno na tom obalu... Proč mě to nenapadlo dřív? Teď se musím vracet. Ach jo... Vstal jsem tedy z gauče a šinul si to zpět do jeho kuchyně.

Tak už skoro všechno bylo hotovo. Vše jsem dal do svého zvláštního kouzelného koše a dal jsem do skříně a zamkl. Po tom jsem auto zaparkoval před barákem.

Připadám si jako bezdomovec. Nahlédl jsem do toho koše a přemýšlel jak se šikovně ohnout tak, aby to nebolelo. Nakonec jsem to nějak čapnul a podíval se na obal.

Když jsem tedy po dvaceti minutách konečně zaparkoval. Šel jsem zpět do domu ho jít zkontrolovat jestli se převlékl.

Pochopil jsem z toho, že to byly prášky na uklidnění. To mě docela zarazilo. Vždyť říkal, že je nebere a vypadal celkem klidně. A taky tam bylo něco o... Prevenci proti sadismu?

Vešel jsem do baráku. „Tak jsi už hotový nebo mám počkat v obýváku." Křiknu na něj. Když ho uvidím v kuchyně. Obejmu ho ze zadu. Nechápu tu. „Nebo ti mám pomoc~." Řeknu mu do ouška a zkousnu mu ho.

,,Nebo ti mám pomoct~" Zeptal se. Já mlčel. ,,Proč máš tyhle prášky?" Zeptám se ignorujíc jeho nadrženost.

Zarazil jsem se. Proč je zase vytáhl. „K ničemu. Jen pro zlost." Odbyju ho a jdu do obýváku, kde si sednu na gauč.

Hmm... Naštval se. Tohle je špatné. Ale třeba ničím netrpí a sadista taky nebyl, no ne? Nadechl jsem se a sebral kousky své odvahy a kulhavým krokem se za ním vydal.

Tohle je špatný.... Jestli zjistí, že mám touhu po zabíjení.... Tak mě to donutí říct nebo hůř, zavolá mé doktorce, že je neberu. Ona si myslí, že je totiž beru. Bože.

Opatrně jsem zaťukal na pootevřené dveře. ,,Já..." Začal jsem. ,,Omlouvámse, že jsem byl tak zvědavý, promiň," vychrlil jsem ze sebe na jeden dech.

Podíval jsem se a stáhl si ho k sobě. „Ale nic se neděje." Řeknu, přitom přemýšlím jak ho potrestám.

,, Stejně se omlouvám," vzal to mírněji než jsem čekal. Přitulil jsem se k němu jako mládě k mámě a vdechoval jeho dokonalou vůni.

Pousmál jsem se. „Ale za to si i tak zasloužíš potrestat~." Řeknu mu s jemným zavráceným úsměvem. Kousnu ho do krku a zmáčknu jeho zadek.

Ale já chci domů! Zakřičím si v hlavě, ale nahlas ze mně vyšel bolestný sten. Nedokážu odporovat takovéhle slasti.