V pasti psychopata

Slova útěchy

Někdo mě objal. Já začal brečet víc. „Já-já ti ni-nic uděla-lat nechtěl." Brečel jsem dlouho.

,,Vždyť si mi nic neudělal," hlesnul jsem dost slyšitelně na to, aby to postřehl. Nebudem si nalhávat. Celkem se ho bojím, ale zároveň mám takové nutkání mu pomoct. Máme složitou situaci.

Jen jsem zakýval hlavou. A ukázal na jeho krk a pak boky. „Tomu říkáš nic? To něco je a já to udělal, protože nechci ty posraný prášky a nedokažu se ovládat." Zvednu se a praštím do zdi. Další díra.... „Já ti nic udělat nechci...." A ani jsem si nevšiml, že mi teče krev.

Já nevím co mám dělat. Ale fakt! Stiskl jsem ho ještě pevněji a taky ho kousl do odhaleného ramene. Měl jsem velký strach.

Trošku jsem sykl, protože to bolelo a cítil jsem pramínek krve stékat pomalu dolů. Přitiskl jsem ho na zeď a políbil. „My nemůžeme být spolu.... Nechci ti nic udělat...." Koukl jsem se na zem.

Tu chvilku ve společném polibku jsem si užil jako bychom neřešili vážný problém. ,,Ale já ti chci pomoct."

Měl jsem nepatrný úsměv. Ale byl jsem smutný, nechtěl jsem mu ublížit.

Dal jsem mu ruce na ramena a za krkem jsem si propletl prsty. Na rozdíl od něho jsem se usmál celkem šťastným úsměvem. A taky umíněným. Já se ho prostě vzdát nechci. Pravá láska dokáže zajít daleko.

Byl moc roztomilý. Znovu jsem ho jemně políbil. „K vůli tobě je začnu brát." Řeknu jemně do jeho ouška, které zkousnu.

Nechal jsem se políbit. Celá tato situace by normálně vypadala romanticky. A vlastně trochu i vypadá za těchto okolností. Po jeho větě jsem sklopil oči. Je mi to celkem blbé.

Zastavil jsem se a podíval se na něj. „Co se děje?" Zeptám se starostlivě.

,,J-já nevím," vykoktal jsem ze sebe překvapeně, protože jsem nečekal, že by si něčeho všimnul. Opak byl pravdou. ,,Jen mi přijde blbé, že do sebe budeš rvát prášky kvůli mně."

Tak toho trápí.... „Ale ty jsi jedna z mnoha věcí proč vych měl, navíc ti nechci ublížit." Položím si své čelo na jeho.

,,Nemusíš mě uklidňovat, je to zbytečné," s čelem na tom jeho jsem zavřel oči. ,,A miloval bych tě stejně."

Jen jsem se na něj podíval. „I kdybych se tě pokusil zabít?" Řeknu už potišeji.

,,Nejspíš?" nervózně jsem se zasmál. ,,Já když se do někoho zamiluju, ať už povahově, nebo pohledově, tak jsem prostě... Jak to říct? Zamilovanej až po uši? Možná," odmlčel jsem se. ,,Možná bych měl akorát zlomený srdce..."

Přestal jsem ho objímat a šel si vzít prášek. Byl bezchutě, takže nic moc. Musel jsem se napít znovu vody. Ta pachuť mi zůstala v puse.

Odešel beze slova. Trochu mě z toho zabolelo u srdíčka. Ale nemůžu se chovat jak malé dítě závislé na rodičích.

Vrátil jsem se za ním a políbil. Potřeboval jsem cítit něco sladkého po tom prášku.

Do polibku jsem se zapojil. Byla tam cítit nějaká pachuť a tak jsem se odpojil. ,,Co sis vzal?"

„Ten prášek co mám brát, a potřeboval jsem na to něco sladkého~." Řeknu už do jeho ouška a pak zkousnu.