V pasti psychopata

Sen a pravda 1. část

,,Sai dostal další prášky, a já bych vás chtěla, abyste kontroloval jestli si je bere," řekne na rovinu. ,,To je to s ním tak... Špatné? Vždyť on se tak vůbec nechová. A navíc ani nevím kde ty prášky schovává," tohle je divný. Ona pokračuje ve svém monologu o tom, že je nejspíš zamilovaný a další podobný věci. Zamilovaný... Mohl by do mně? Nevím, že by trávil čas s někým jiným... ,,Dobře pokusím se o to," odpovím zamyšleně. ,,Na shledanou, a děkuji," odpoví. ,,Na shledanou," odmlčím se a ona to típne. ,,A nemáte zač..."

Přijdu do ložnice a prášky hodím na stůl. On stojí v rohu místnosti. Tak si ho vemu a skočím s ním do postele. „Jsem unavený."

,,Ahoj-" nedořeknu a už mě stáhne s sebou do postele. Ale no táák. Nemůžem to přece dělat furt.

Přitáhl jsem si ho blíž a přitulil se. Za chvíli jsem usnul.

Aha... Ono to chcíplo.... Teda, chci říct vyplo motor. Ale já nechci spát a tak jsem jen ležel a jak by řekl můj táta tak jsem přemýšlel nad životem chrousta.

Začal jsem mít noční můru. A myslím, že jsem volal své rodiče když jsem je viděl. Auto najelo do proti směru a nabouralo do auta mich rodičů. Pak šikana.. Vse se mi začalo motat.

Pro moje štěstí jsem za pár minut měl pocit, že usnu. Avšak nevím co jsem zase udělal špantě, že mi to karma musí vracet, tak se Sai začal třást. Což mě probudilo z neúplného spánku. Následně začal volat nějaká jména. A já ani nevím co bylo pak, ale začal jsem ho budit.

Někdo mě vzbudil. Otevřel jsem oči a nevěděl, která bije.

Oddechl jsem si. ,,S-si v pořádku?"

Jen jsem kývnul. A objal ho. Začal jsem trošku brečet.

,,ššš," konejším ho. Tohle celý nedává smysl. On má být sadista, ale teď mi tu brečí v náručí. ,,To bude dobrý," šeptám. A taky... Co se mu vlastně zdálo? Je to až moc soukromé? Mám spoustu otázek, ale asi ani na jednu z nich mi neodpoví. ,,Řekneš mi pak co se ti zdálo?'

Pokýval jsem hlavou. „Ale někdy jindy." Zamrmlal jsem to do jeho hrudi.

Smutně jsem se pousmál. ,,Ale jestli nebudeš chtít tak nemusíš," řeknu pro jistotu a políbím ho do vlasů. Nechci, aby byl smutný, nebo něco takového.

Objal jsem ho pevně. „Řeknu jen mi dej chvilku." Pevně jsem ho držel. Nechtěl jsem ho pustit. Moc ho miluju a přitom ho chci zabit. Co to se mnou je?!

,,Jasně," řeknu a objemu ho nazpět. Takhle nějakou tu chvíli strávíme.

Objímal jsem ho dlouho. „Chceš čaj?" Snažil jsem se přitom o úsměv.

,,Jestli jo, tak ho udělám já. A celkem mám," nechce se mi ho něco nechat dělat. On s jeho šikovností by se mohl popálit.

Jen sem pokýval hlavou a šel s ním do kuchyně. Sedl jsem si za stůl a čekal.

,,A kde máš čaj?" Zeptám se, páč ten jsem tu ještě neviděl. ,,A hrníčky?"

Ukázal jsem na polici kde bylo obojí a přemýšlel.

Pohlídnu na poličku nade mně. Jo, toho jsem si mohl všimnout. ,,Díky," hlesnu a dám vodu do konvice.

Mám nebo ne.... Tot otázka... Asi budu muset... Ale nevím jestli mám říct že jsem vrah....

Po chvilc čekání se konvice ozvala a já vodu nalil do hrníčků s připraveným pytlíkem s čajem.

Nalil to a sedl si ke stolu. Vzal jsem si svůj čaj. „Co všechno jsem volal ze spani." Přitom jsem koukal do čaje.