V pasti psychopata

Vstal levou nohou a co tedy?

Ráno mě probere pípání mobilu. „Sakra, vždyť je devět ráno?! Kdo zase otravuje." Než vstanu, tak někdo volá. Bezva.

Naštěstí jsem si stihl nařídit na ráno budík. Takže jsem to zvládl všechno přesně. Dojít do školy mi trvalo asi čtvrt hodiny a ještě jsem chvíli čekal na učitelku. Pak začala rozdávat vysvědčení, mezitím se samozřejmě ozval rozhlas o poučení na prázdniny. Skoro až na konci jsem dostal svoje vysvědčení a mohl odejít. Pak jsem si uvědomil... Já měl vlastně zavolat.... Říkal mi vůbec svoje jméno? Nepamatuju se... Stejně mu volám.

Na konec to tedy zvednu. „Ano. Kdo volá?" Řeknu unaveně. Pak si uvědomuji kdo mi volá. „Jé ahoj koloušku. Jak se máš?" Řeknu když zase spadnu z postele.

,,To jsem já," řeknu, aby si uvědomil s kým mluví. Pochybuju, že on moje jméno ví. ,,Um...dobře? Právě sme skončili," oznámím, načež uslyším ránu. ,,Ty jsi zas spadl z postele?" Zeptám se a zadržuji smích.

Držím se za hlavu. „Jo a docela to bolelo. Jo a kde tě mám vyzvednout?" Zeptám se a odpovím ve stejnou chvíli. Moc dobře vím, že zadržuje smích. Tohle si odpyká.

,,Víš, kde je gympl?" Zeptám se. Pro mé štěstí, je to jediný gymnázium v tomhle městě, takže doufám, že nebudu muset popisovat cestu. To bych já se svým nulovým orientačním smyslem těžko zvládl.

„Jo." Odpovím okamžitě. „Jsem tam za pět možná deset minut." Řeknu a rychle se jdu oblíkat. Ale neuvědomil jsem si, že jsem to netipl. Navíc se asi mezitím třikrát přerazím a nadávám na všechno okolo sebe, že to není na svém místě.

Díky mé schopnosti- a hlavně lenosti- nevypínat rozhovory a vždycky čekat na toho druhého jsem slyšel hodně zajímavých věcí. Několik dalších přeraženích, a taky hodně nadávek. Potom jsem to přece jen s tichým smíchem típl.

Nakonec jsem byl připravený. Vzal jsem mobil, klíče, peněženku a jel jsem ke gymplu. Byl jsem tam za pět minut.

Čekal jsem před bránou asi pět minut a přijel on. Zářivě jsem se usmál a otevřel dveře na místo spolujezdce. ,,Ahoj," pozdravím.

Hned jsem si ho přitáhnul do polibku. „Ahoj. Tak jedem ke mě nebo rovnou do baru?" Zeptám se s klasickým úsměvem, ale přišel mi trošku jiný.

S výběrem mě celkem překvapil až jsem vykoupil oči. ,,Jak chceš... A... Můžu se tě zeptat?"

Jen sem se pousmál. Je-li jsme ke mě, jen přece v tomhle tam nepůjdu. „A na co?" Zeptám se mile.

Je mi to hodně blbý. Známe se už druhý den, spali jsme spolu a já stále nevím jeho jméno. ,,Jak se jmenuješ?"

Zrovna chci jít do domu. Když se znovu zeptá, podívám se na něj ala vážně? „Víš, že jsem ti to řekl už třikrát?" Řeknu mu do ouška, které zkousnu. „Sai Sakura koloušku." Přitáhnu si ho do hladového polibku.

Zrudnul jsem. Já věděl, že už mi ho říkal. Ale pochybuju, že třikrát... ,,Promiň, já jsem levej na jména," omluvil jsem se a trochu jsem zamručel, když se mi zakousl do ucha. Pak jsem se taky zapojil do toho vášnivého a dravého polibku.

Odpojil jsem se. „Půjdu se převléct a ty na mě počkáš v obýváku ano?" Řeknu mu mile a čekám na odpověď. Jen doufám, že za mnou nepřijde. Nechci aby viděl moje jizvy....

Když se odpojil tak jsem odmítavě zabručel. Pak mi sdělil proč se odpojil, na to jsem reagoval stejným zabručením. Nechci, aby ode mně odcházel. ,,Tak dobře," řekl jsem nakonec a odešel.