V pasti psychopata

Pravda 2. část

,,No... Volal jsi mamku a taťku. Pak si chtěl, aby něco skončilo, přestalo a... Tak různě," řeknu a též jsem pohledem zabraný do svého čaje.

Jo takže to ještě nebyla ta horší varianta. „Víš jako malý jsem prišel o rodiče.... Pak šikana a další věci co na mě zanechali menší stopy..." Nevím jestli mu to mám říct....

Podívám se na něho. Chápu ho. Sice jsem si to nezažil, ale i přes to ho chápu. Avšak stejnou bolest jako musí cítit on, necítím. Kývnu.

Podíval jsem se na něj. „A je tu ještě jedna věc......" Řekl jsem nervózně. Chtěl jsem utýct.

Přešel jsem k němu a posadil se vedle, ale tak abych mu mohl dát ruku kolem ramen. ,,Povídej,"

Jen jsem si povzdechl. „Ty prášky mám na to, abych byl v klidu.... Protož po tom všem co se stalo..... Jsem....." Sekl jsem se a nedokázal to říct. „Prostě je to důvod proč nemůžeme být spolu.... Nechci ti ublížit." Řekl jsem a málem jsem se rozplakal.

,,Nevěřím, že by to byl až tak velký problém," odmítám. Mám ho rád.

Převalil jsem ho na zem a já na něm klečel. „Je, protože když mi hrábne tak tě můžu i zabit! Co myslíš, že celou dobu jsem dělal když sem nebral ty prášky!? Když si je vemu nejsem to já proti nevím co mám dělat." To se mi už zlomil hlas. Slzy si taky našli cestu ven.

Nejdřív mě polekalo jeho chování, načež jsem se vyrovnaněji díval do jeho očí. Uvilnil stisk nohou a tak jsem si sednul a objal ho.

Opětoval jsem mu obejmutí. Brečel jsem docela dlouho.

Prostě jsme nějakou dlouhou chvilku seděli na podlaze. Alespoň, že nebyla studená, ale stále jsem cítil svoji zadnici víc než bylo potřeba. Pak se mi v hlavě ukázali myšlenky na to co řekl. Takže ta psycholožka měla pravdu a psychopat to je. Ale vypadá to, že ho to trápí. Je to komplikovaný.

Přestal jsem plakat. „Promiň....." Zamumlám mu do ramene. Pak se odtáhnu a chci odejít. Nechtěl jsem takhle vybouchnout..... A nechci mu ublížit.

Nepustím ho. ,,To je v pořádku, nemusíš si hrát na drsňáka," řeknu upřímně. ,,Ale dominant prostě budeš."

Stáhl mě k sobě. Jen jsem se pousmál. Naklonil jsem se k jeho oušku. „Víš já jsem vždykcky. Nebít mích depresí a dalších věcí tak nikdy asi nebrečím." Kousnu mu do něj a pak po celé délce olízl.

Projela mnou vlna vzrušení. Tak takhke on! Ale má smůlu. Teď ne. ,,Helee, teď ne zalto. Už toho na mně bylo celkem dost," jo... Kdo tohle kdy řekl psychooatovi.

Jemně jsem ho políbil. „Neboj, nejsem pako. Ale i tak je více způsobů jak si užít~." Řeknu mu šeptem do ouška. Navíc mi bude muset pomoci s tím dole, tedy pokud si všimne. Jenže než si všimne budu snad už v koupelně.

Proč nějak tuším co myslí. Schválně se mu kouknu do rozkroku. Boule. Jak nečekané.

Chtěl jsem utéct do koupelny. Už jsem se zvedal.

,,Tady má někdo problém~," pronesu jen tak mimochodem.

Stáhl mě zpátky. Sakra, viděl to. „A co s tím hodláš dělat?" Zeptal jsem a snažil se nemyslet na to jak rudnu.

,,Jako bys nechtěl pomoct," procesu uraženě a sbalim své saky paky a uražené odejdu do ložnice bez jeho možnosti mě zastavit.

Tak takhle on. Jdu za nim. Skočím na něj a začnu ho líbat. Přitom kolenem zajedu mezi jeho nohy.