Hannah byla nadějná mladá autorka s velkými plány a s velkými myšlenkami. Její debutová kniha však byla během pár dní po uvedení do světa kritiky smetena z prodejních pultů knihkupectví, a její sen se tak během pomyslné vteřiny rozpadl na malé kousí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Je mi opravdu líto, Hannah, ale nedá se teď dělat nic jiného."
„Dejte tomu ještě pár dnů, prosím. Pevně věřím, že se situace zlepší."
Nedovedla si představit, že veškeré její úsilí, veškerá její práce by přišla díky několika slovům a pár číslům naprosto vniveč.
„Nemůžu nic dělat. Mám svázané ruce. Do konce týdne bude kniha stažena z prodeje."
Všechna další slova šla mimo ni.
Její kniha.
Dva roky a půl usilovné práce. Dva roky a půl probdělých nocí, dva roky a půl rozházeného denního režimu postaveného na jediném. Na kráse pocitu, jenž měla při představě jejího příběhu v hmotné podobě. Teď byl celé té euforii konec.
Návrat domů po hodinovém rozhovoru a marné obhajobě byl vskutku zdrcující. Podivovala se nad tím, že tam vůbec došla. Její zorné pole se zúžilo na jen velmi malou oblast ohraničenou pomyslnou temnotou a vlastně ani nevěděla, co bylo to neznámé, jenž vedlo její kroky vpřed, tím správným směrem.
Domov.
Tam to však na ni celé padlo ještě v o něco větší míře. Její byt ve velikosti garsonky byl zaplněn bez počtem výtisků, a to ještě zabalených v igelitu. Nové, nepoužité a teď už i k ničemu.
Najednou nevěděla, co s nimi.
Nevěděla, co dělat...
Seděla na pohovce a dlouhou dobu jen koukala před sebe a s každou další uplynulou minutou na ni tíha reality dopadala víc a víc.
Balancovala mezi stavem naprostého zoufalství a podivné apatie. Přechody mezi nimi v podobě pouhých minut byly vyčerpávající.
Následující dny jí pak splynuly v jedno. Zavřená ve svém bytě se snažila přijít na to, kde se stala chyba. Co bylo špatně. Probírala se svými poznámkami, pročítala jednotlivé kapitoly, a to stále dokola a dokola.
„Hannah! Prober se. Slyšíš mě? No tak..."
Probudila se a ležela na zemi. Kolem ní byl nepořádek v podobě rozházených papírů, rozevřených knih a dávno vybitého notebooku.
„Konečně," vydechl s úlevou Minseok. „Dva dny jsem se tě snažil zkontaktovat. Víš, jak jsi mě vyděsila? Sakra."
„Promiň," zamumlala Hannah, stále ještě zmatená nastalým momentem.
„Co se tu vůbec stalo? Snad radši ani nechci vědět, jak dlouho jsi tu takhle byla."
S největší pravděpodobností tu musela vyčerpáním usnout. Tváře ještě stále měla ulepené od slz, hlava ji bolela a celé tělo měla od ležení na studené podlaze rozlámané. Nehledě na to, jak strašně se cítila.
Slzy...
Znovu se jí jimi naplnily oči a ona si slabostí nemohla pomoct, nezvládla je zastavit.
„Ale ne. Proč brečíš? Co se stalo?"
„Moje kniha," řekla mezi vzlyknutím.
Minseok si povzdechl.
Věděl o tom, no fakt, že je to natolik špatné a že je Hannah v takovém stavu, mu doposud zůstával neznámý. Avšak pro něj bylo naprosto nemožné se vcítit do její komplikované osobnosti. V takovýchto situacích pro něj byla vzdálenější než kdykoli jindy.
„Bude to v pohodě."
V pohodě...
Hannah mu věnovala nevěřícný pohled.
„Bude to v pohodě?" zopakovala. „Jak by to mohlo být v pohodě? Víš vůbec, co to pro mě znamená? Tohle měla být má odrazová platforma, chtěla jsem na tom dál stavět, ale-."
„Uklidni se, prosím tě," skočil ji Minseok do řeči. „Takhle nic nevyřešíš."
„Jenže já už ani nemám co řešit."
Říct, že následující dny přinesly vystřízlivění z její sebelítosti, by bylo pěkné. Říct, že jí Minseok vyjádřil alespoň nějakou podporu, říct, že po její knize se neslehla zem a že nakonec přece jen byla schopná fungovat stejně, jako předtím, to všechno by bylo příliš dokonalé na to, aby to byla realita.
Hannah začala bloudit ve svém vlastním malém světě.
