RECOVERY | bbh ✔

9. Kapitola

Byla sobota a Hannah doufala, že by se mohl ukázat Minseok. Psala mu, i volala, přestože na její hovory neodpovídal, ale alespoň tu zprávu jí poslal nazpět. Napsal, že možná, a i to jedno slovo u ní vyvolalo špetku radosti a naděje, že to pak zase bude na nějakou dobu snesitelnější.

Nebylo sice zrovna nejlepší počasí, ale i tak byla venku a už asi hodinu se starala o dlouhý pás záhonu s buxusy. Potřebovaly zalít a zbavit se nadměrného množství plevele, se kterým bylo práce nejvíce.

„Proč sis nevzala žádné rukavice? Takhle si zničíš ruce."

„Nevěděla jsem, kde bych je našla," odpověděla. A navíc, už to tak jako tak bylo jedno.

Baekhyun si povzdechl a klekl si stejně jako ona k zemi. „Dodělám to."

„Ne," namítla však Hannah, načež jí Baekhyun věnoval tázavý pohled. „Chci to udělat sama. Potřebuju... se nějak rozptýlit."

„Dobře. Tak ale chvilku počkej, jo? Hned se vrátím."

Opravdu byl během chvilky zpátky i s pracovními rukavicemi, které jí dával.

„Nejsou zrovna v nejlepším stavu," uznal, „ale pořád je to lepší než nic."

Byly jí o trochu větší a jedna z nich byla na dlani trochu natržená, ale měl pravdu... lepší než nic.

„Můžu ti aspoň pomoct, nebo chceš být sama?"

„Záleží na tobě." Pokrčila rameny. „Nejsem zrovna moc dobrý společník."

„V tom ten problém určitě není," namítl. „Můžu se ptát okatě a okamžitě tě tím naštvat, nebo se můžu vyptávat nenápadně a pak si z toho udělám obrázek o tom, co se děje."

„To si nemyslím. Protože ani já sama nevím, co se děje, tak jak bys to pak mohl vědět ty."

„Tak třeba na něco přijdeme. Společně."

„Nevím, kde v sobě pořád bereš tu energii druhým pomáhat." Pousmála se Hannah. „Jistě máš svých starostí dost. A snažíš se zvládat ještě ty těch ostatních. To není zrovna to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat."

„Starosti má každý. Ale to přece neznamená, aby kvůli nim byl každý sám. Nebo si snad myslíš něco jiného?"

„Nemyslím si raději nic. Jen snad... jo, měla jsem za to, že nejsem sama, a proto i když okolo sebe máš lidi, co ti jsou blízcí, neznamená to, že tu pro tebe budou i ve chvílích, kdy je budeš potřebovat. Místo toho jsem skončila tady. Jsem zklamaná a přijdu si, jako kdybych byla na druhé koleji. Úplně mimo, jako v jiném světě. Nedovedu se s tím úplně srovnat."

„Tohle je ale hodně subjektivní věc."

„Co tím chceš říct?"

„Že ne všichni takovou situaci dokážou zvládnout. Jsem si jistý, že ti chtěl pomoct."

„To si říkám celou dobu, co tady jsem, ale stoprocentně přesvědčená o tom nejsem. Ještě jsem nepřišla na to, co by mi tady mohlo pomoct se cítit lépe. Stejně jako tady bych mohla být doma a nepřineslo by to žádnou změnu. Tady rozhodně novou motivaci nenajdu. Jak bych taky mohla?"

„A motivaci přesně k čemu? Abys mohla začít znovu psát? Nebo očekáváš něco většího?"

„Jak víš..." Zarazila se na malý moment. Jenže... co by tenhle Baekhyun mohl nevědět? Navíc, jistě není jediný, kdo tady o jejím problému ví. Minimálně každý, kdo tu s ní nějakým způsobem pracuje. Pochopitelně. „To je jedno," pokroutila nakonec hlavou. „Upřímně totiž neočekávám nic."

Když se pak vrátila na pokoj, byla neskutečně ráda, protože jo, byla unavená z té práce unavená, bolela jí hlava a navíc, měla zase dostatek podnětů k přemýšlení, které ji jako vždy udrží vzhůru prakticky celou noc. Nevěděla totiž, co jí dělá větší starosti. Jestli Minseok, nebo to, jak moc divně se cítí. Ne špatně, ale divně. Možná si to jde tak jako tak ruku v ruce a nepřítomnost Minseoka je akorát spouštěčem toho všeho, s čím se trápí.

Ne, nehodlala mít další noc probdělou.

XXX

Zmatení.

To bylo to první, co pocítila, jen co otevřela oči. Protože rozhodně nebyla ve své posteli a ani ve svém pokoji.

„Konečně. Ty jsi nám dala."

„Prosím?" zamumlala nechápavě, zatímco rozespalýma očima mžourala na Sehuna, který u ní seděl, a nejen v hlase, ale i ve tváři se mu zračila značná úleva.

„Hannah..."

„Řekni mi aspoň, kde jsem," požádala ho, jelikož začínala trochu panikařit, bez ohledu na to, že jí jistojistě nic nehrozilo, jen... jo, byla opravdu zmatená a chování Sehuna jí nijak nepomáhalo v tom se uklidnit.

„Jsi na ošetřovně. Vzala jsi si podle všeho víc prášků na spaní, než jsi měla povoleno a... tvoje tělo to jednoduše nezvládlo. Byla jsi mimo vážně dlouho."

„Já jsem-," zhluboka se nadechla, „nechtěla jsem..."

„Já vím, já to chápu," začal ji Sehun ujišťovat, když viděl, že je pro ni těžké se vyjádřit, ale nepochyboval o tom, co mu chtěla povědět.

„Byla jsem moc unavená. A věděla jsem, že bych nespala klidně. Trvalo to už hrozně dlouho," obhajovala se, jelikož věděla, že v její situace je naprosto nezbytné to udělat, i třeba jen před Sehunem, přestože jde o jejího kamaráda.

„V pořádku. Věřím, že jsi nechtěla udělat žádnou hloupost. Teď bys měla ale ještě odpočívat. Bude nejspíš ještě nějakou chvíli trvat, než účinky těch léků úplně vyprchají. Zajdu pro doktorku, ano?"

„Počkej," zarazila ho, než se vůbec stihl zvednout ze židle u její postele. „Kdo..."

„Baekhyun," odpověděl a Hannah si povzdechla.

„Je to zlý, co?"

„Věř, že o to ani nejde, ale netrap se tím," řekl, načež bez dalších slov odešel.

Hannah se pak matně snažila vybavit si chvilky předtím, než si vzala ve svém pokoji vzala léky na spaní, opravdu se o to snažila, ale v hlavě neměla vůbec nic. Jen to, jak moc spánkově deprivovaná byla. Moment zkratu. Ano, protože jinak by přece...

Ne.

Jistěže ne.

Vážně však smýšlela tak lehkovážně? Nebo opravdu věřila tomu, že když si vezme více, než dostala předepsáno, nic se nestane? A kolik toho více vlastně bylo? Nemluvě o tom, že si přišla jak po pořádné ráně do hlavy, celkově mnohem hůř než předtím.

Potom, co Sehun odešel, ji čekalo hned několik dalších návštěv, včetně terapeuta, který jí ony prášky na spaní předepsal. Byl to vskutku dlouhý rozhovor a Hannah to rozhodně nebylo nijak příjemné, ať se totiž snažila jakkoli chtěla, bylo poznat, že jej nijak nepřesvědčila o úmyslu, s jímž konala a který se rozcházel s jeho předpokladem toho, co se událo. Byla tak jenom zoufalá, jelikož si velmi dobře uvědomovala, že jí to nepřinese do dalších dní vůbec nic dobrého. Do nynějška mohla fungovat vcelku po svém, přestože věděla, že téměř neustále má na sobě hlídající pár očí, to jen tak pro jistotu, že, ale nikdo jí nic nenařizoval a ani nezakazoval, měla navzdory všemu určitou volnost, které pasivně využívala a teď by tomu měl být konec. A to kvůli její vlastní hlouposti, zkratovém momentu, chvilce, kdy nepřemýšlela dostatečně rozvážně.

Po rozhovoru s jejím doktorem nedoufala, že by jí v tuto chvíli mohl někdo uvěřit.