RECOVERY | bbh ✔

17. Kapitola

"Holka, ty mi vážně dáváš zabrat."

Hannah na to neměla co říct. Nebyla ani překvapená, že Baekhyun věděl o tom, co se s ní večer událo, protože... On ví prostě všechno, není možné, že by mu něco uniklo.

"Nic mi nepovíš?"

"Jen bych opakovala to, co ti už řekli jiní."

"To, že ti nebylo dobře a dostala jsi na noc léky na spaní? Jo. Ale co se stalo doopravdy? Jen tak by jsi se přece nezhroutila."

"Moc myšlenek. Nechala jsem se jimi unést," pokusila se stručně vysvětlit. Neviděla totiž význam v tom, proč by to měla rozebírat víc. Stalo se. A ví, že se to může stát znovu. Jenže jsou to emoce, se kterými neumí pracovat a neumí o nich ani pořádně mluvit. Jen by se toho zbytečně zamotala a možná by to dopadlo stejně, jako to dopadlo předchozí večer.

"Když to takhle říkáš, zní to jednoduše."

Ale není... což nahlas vyslovit nebylo nutné.

"Zkusila jsem to, co jsi mi poradil."

"Psala jsi?" 

Přikývla. "Jo a šlo to poměrně dobře. Byl to sice zmatek, ale všehovšudy to dávalo smysl. Překvapivě se mi tak nějak podařilo pochopit, co pro mě tohle místo, skrz ostatní-ty, Eungi, Sehun- znamená. Pak jsem ale došla k sobě a začala jsem přemýšlet nad tím, jestli to tady vůbec nějaký smysl má."

"Jistěže má. Děláš pokroky."

"Ne, včera jsem se přesvědčila o tom, že žádné pokroky nedělám. Všechno je to k ničemu."

"Ne, Hannah, ty ve skutečnosti víš, že to tak není, že to smysl má, jen teď za tebe mluví negativní emoce."

Kdyby měla trochu víc víry, ocenila by jeho snahu ji podpořit. Vlastně i nyní mu byla vděčná, no byla to pouhá slova.

"Včera mi došlo, že nemám nic, co by mě motivovalo k tomu, abych se sebou něco dělala, abych se sebrala, posunula se, přestala se utápět v tom, že se můj největší sen rozpadl tak jednoduše, jako kdyby vůbec neměl význam, žádnou hodnotu. Jako kdybych byla naivní blázen, který si myslel, že jednou něco dokáže. Ne. Nemám nic, co bych chtěla, co by mě bavilo, nemám žádný cíl a nikoho, za kým bych se mohla vrátit. Jak se mám dostat dopředu, když přede mnou nikdo a nic není?"

Ke svému překvapení mluvila monotónně. Jako kdyby ji její včerejší emoční propad vyčerpal natolik, že by toho teď ani nebyla schopna.

"Vyděsilo mě to," dodala vzápětí. "Děsí mě to, že by měl být můj život v podstatě o ničem. Chápeš, co tím chci říct?"

"Snažím se."

"Ty jsi to našel," pokračovala proto. "Jsi tady a já si nedovedu představit, že by na tvém místě měl být někdo jiný, protože to, co děláš, děláš dobře. Myslím a doufám, že jsi spokojený. To, co tu tvoříte pro ostatní, pro ty, co potřebují pomoct, by přece nešlo bez toho, aniž by jsi to dělal ze svého vlastního přesvědčení a neviděl v tom smysl."

"Máš pravdu," uznal. "Asi tě nedokážu stoprocentně pochopit, i když bych chtěl. Ale tohle přece taky není definitivní. Je přece v pohodě nemít žádný sen nebo podobně, není to žádná povinnost, ale věř, že časem to zase přijde, buď jen trochu trpělivá. Snažím se ti vysvětlit, abys na sebe nebyla tak přísná."

"Vím, že na tom, co říkáš, je něco pravdy..."

"Ale taky tě tahle situace frustruje," doplnil za ní. "Taky pro mě nebylo lehké odejít ze školy, zničehonic, no mamka mě potřebovala. Potom, co se ale stalo, jsem se na školu prostě nezvládl vrátit, protože... To už nedávalo víc smysl. Taky mi ale došlo, že tohle je větší, knihy a titul v tom roli nehrají, no ani pro mě tohle uvědomění nepřišlo hned. Nemyslím si, že vzdát se v psaní ve tvém případě je něco, co by ti mohlo ve výsledku pomoc. Potřebuješ spíš najít zdravý balanc a pořád dělat to, co máš ráda."

"Nevím, co si mám pod spojením zdravý balanc představit."

"Asi to, že pokud jsi psala s tím, že to musíš za každou cenu vydat jako hmatatelnou knihu, tak to možná nebyl ten nejlepší způsob, který jsi si mohla zvolit a zvolila. Složila jsi se. A ze psaní se stala spíš povinnost než radost."

Hannah se po jeho slovech na chvilku ponořila do vlastních myšlenek. Svým způsobem měl totiž pravdu. Na představu své vlastní vydané knihy se upnula, to bez pochyby a možná, že se na ni upnula až příliš. Jenže to tak moc chtěla, tak moc si to přála... Lze jí to vůbec vyčítat? Nebo na její počínání hledět kriticky? Vždyť si šla jenom za svým, za tím, co bylo jejím snem. Neobešlo se to bez komplikací, samozřejmě, že ne, v procesu psaní si několikrát řekla, že to nemá cenu, že se jednoduše vzdá, když už po několikáté přepisovala jednu a tu samou kapitolu, v horších případech třeba jen odstavec a pořád to nebylo podle jejích představ, ale možný výsledek v podobě vydání ji udržel v chodu a nedovolil její motivaci vymizet. Jenže ani ve snu by ji nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Že by její kniha mohla skončit způsobem, jakým skončila a že i ona sama se ocitne na tomto či podobném místě.

Její život se obrátil vzhůru nohama. A ubránit se pocitu, že nemá nic, za co by mohla bojovat, to bohužel nemohla.

"Neber ale to, co říkám jako hotovou pravdu," vytrhl ji Baekhyun z přemýšlení. "Jen jako jednu z možností. A hlavně nemáš kam spěchat. Nestresuj se tím, co bude. Teď se máš soustředit hlavně na to, že jsi tady, na to, co je teď a smířit se s tím, že některé věci prostě zaberou víc času, než by se nám líbilo."

Hannah nechápala, jak může někdo, jako on existovat.

"Přijde mi šílený, že s tebou o tom všem mluvím a ještě šílenější mi přijde, že takhle reaguješ. Já si sama sobě přijdu otravná a ty..."

Baekhyun se zasmál. "Ty své hlavě vážně nedáš ani chvilku odpočinku."

"Hej, v podstatě ti děkuju," ohradila se.

"Klid. Chápu tvou zašifrovanou zprávu ve slovech o naší šílené konverzaci. Svým způsobem, i když to může vyznít podivně, mě baví, což vlastně znamená, že říkám nemáš zač."