RECOVERY | bbh ✔

15. Kapitola

"K-kde jsi to sebral?"

Hannah nemohla uvěřit svým očím. 

Jak je možné, že Baekhyun ve svých rukou drží její knihu? Knihu, které se všehovšudy prodalo jenom pár kousků?

"No jak asi?" Pokrčil rameny.

"Ta kniha se už neprodává, není možné, abys ji teď někde sehnal."

"Řekněme, že jsem tu knihu měl ještě před tím, než se prodávat přestala," vysvětlil.

Hannah ale i tak pochybovala. Něco takového by byla až příliš velká náhoda.

"Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že mi nějakým způsobem lžeš," nehodlala se vzdát.

"Nelžu ti vůbec žádným způsobem," bránil se. "Moje mamka byla nadšená čtenářka, málokdy jí unikla nějaká novinka. Tvoje kniha nebyla výjimkou. Jen jsem doteď netušil, že tomu tak je. Našel jsem ji včera úplnou náhodou v knihovně."

Hannah se na malý moment zamyslela a začala počítat. V číslech nebyla zrovna ten největší přeborník, ale jestliže je to, co Baekhyun říká pravda, znamená to, že to jsou sotva dva měsíce, co jeho mamka zemřela.

"Promiň, neměla jsem se tolik ptát," řekla vzápětí.

"Za to se vůbec neomlouvej."

"Dobře," zamumlala. "Ale... nečti to. Prosím."

"Proč ne?"

"Je to špatný."

"Bylo to špatný, i když jsi už věděla o tom, že se ta kniha vydá?"

"Tomu bys nerozuměl." Pokroutila hlavou.

"Tak mi to zkus vysvětlit. Protože si jsem jistý, že jsi na své knize neviděla nic zlého, když šla do tisku."

Samozřejmě, že si nemyslela, že by s její knihou bylo něco v nepořádku, ale podle všeho ano, podle všeho tam nějaký problém je, jinak by to přece takhle nedopadlo.

"Není perfektní. A nemyslím si, že si snad někdy budu myslet, že to, co píšu perfektní je. Ale tohle pro mě byla jedna z těch nejlepších věcí, co jsem napsala. Nebylo to lehké, vůbec ne, i tak mě to bavilo. Po tom všem..."

"Po čem všem?"

Hannah si povzdechla. "To by bylo na dlouho," namítla. "A navíc, nejsem si jistá, jestli by ti to, co říkám, dávalo vůbec nějaký smysl."

"Hannah, kolikrát ti mám opakovat, že máme-."

"Kolik času jen chceme mít?" skočila mu do řeči. "Eungi ho určitě chtěla víc."

"Eungi je sice pořád v nemocnici, ale její stav je stabilizovaný."

Co na tom však?

Eungi určitě nechtěla žádný ze dnů proležet. Nechtěla být zavřená na nemocničním pokoji, aniž by nemohla cokoli dělat. Co její kamera? Určitě ji má pořád zabalenou někde mezi věcmi, ke kterým se nedostane.

Ale je jí lépe. To je to jediné, co Hannah hřálo u srdce.

"Každopádně neodváděj pozornost," upozornil Baekhyun. "Co jsi myslela tím po tom všem? Chtěl bych to slyšet."

"Dělal jsi někdy něco, co jsi měl doopravdy rád, co pro tebe bylo na denním pořádku, ale měl jsi přitom pocit, že to vlastně není vůbec pro tebe? Takhle to mám já se psaním. Bože, milovala jsem to a vlastně... Asi to tak pořád mám. Nevím, za tu dobu, co tu jsem, jsem nenapsala ani řádek."

"A co ten sešit, který jsem ti dal?"

Pousmála se. "Nejde to."

"Nejde, nebo spíš nechceš?"

"Víš, pořád přemýšlím, kde je ten problém. Ze začátku to vážně byla zábava, psala jsem a sama jsem nechápala, že je to tak jednoduché. Postupem času jsem na to celé ale začala dívat trochu jinak. Sebekritika je určitě fajn, jenže čeho je moc, toho je příliš. Začala jsem zkoumat každou větu, každý odstavec a trápila jsem se kolikrát úplnými zbytečnostmi. Nebyla jsem spokojená s ničím, co jsem napsala. Dala jsem si pauzu. A několikrát se to takhle opakovalo. Najednou jsem měla úžasný nápad, který jsem musela za každou cenu dostat z hlavy do počítače. Jenže stačila třeba jen jedna kapitola a konec, dál ani čárka. Bylo to ubíjející a netušila jsem, co dělat, protože i přes všechno, psaní pořád byla jediná věc, co dávala smysl."

"Jak jsi tu krizi překonala?"

"Když se na sebe teď podívám, mám pocit, že jsem nepřekonala vůbec nic."

"Takhle bys nad tím neměla přemýšlet." Pokroutil nesouhlasně hlavou. "Hádám, že jsi pak dostala nápad na tohle?" zkusil to tedy jinak a poukázal na výtisk její knihy.

"Mhh, jo, měla jsem za to, že jestli někdy něco vydám, tak to bude právě tenhle příběh. S touhle myšlenkou jsem i začala psát. Nešlo to jako po másle, ale pořád to bylo víc, než co jsem byla schopna vytvořit za ty dva předešlé roky. Jenže to dopadlo tak, jak to dopadlo a já už doopravdy nemám sílu pokračovat. Zázrak se nestane. A mně to začalo víc ubližovat, než abych z toho měla stejnou radost jako jsem měla na začátku."

"Mrzí mě to, ale nedokážu něco takového subjektivně a ani objektivně posoudit. V životě se občas musíš rozhodnout, ať už se to týká malých nebo větších záležitostí. Je potřeba zvážit, jestli ti to za všechno stojí a jestli si vůbec dovedeš představit, že bys někdy měla dělat něco jiného. Myslím si ale, že určitě talent máš a taky spoustu nápadů, no ten blok, co v sobě očividně máš, musíš poznat jen ty sama. A vyřešit taky."

"Je to tak frustrující," zamumlala. "Jsem vyčerpaná tím, jak nad tím neustále přemýšlím. Vím, že i kdybych chtěla psát, nemůžu. Po tomhle nemám žádnou motivaci. Jako kdyby to byla moje poslední naděje. Syndrom vyhoření. Jak se to vlastně projevuje?"

"Ideál a skutečnost se vždycky budou lišit. Možná bys mohla zkusit na sebe nebýt tak přísná. Co si takhle sednout, nad ničím dlouze a složitě nepřemýšlet a prostě psát to, co tě v momentě napadne? Neřešit, jestli to na sebe navazuje, jestli to vůbec dává nějaký smysl, prostě jen to, co ti v danou chvíli proběhne hlavou?"

"Nemyslím si, že bych zvládla takhle vypnout."

"Zkus to."

Pokývala hlavou, ale ve skutečnosti se jí z toho všeho chtělo akorát brečet.

Bylo toho totiž mnohem víc, co ji trápilo, ale věděla, že nahlas to vyslovit a ještě se pokusit to vysvětlit, by byla jen marná snaha, která by ji uvedla jen ještě do většího stresu.

"Někdy... Někdy si přeju, abych nikdy psát nezačala," přiznala.

"Pak bys to ale nebyla ty."

"Věříš snad na věci jako osud a podobně?"

"Možná." Pokrčil rameny. "Ale to by zase bylo téma na jindy. A hádám, že pro dnešek už toho máš dost. Nejspíš by sis chtěla odpočinout."

Ano, zavřít se do jejího nynějšího pokoje a pokusit se usnout.

Jenže ani to bohužel nejde.

Po onom incidentu nové léky na spaní nedostala, v dohledné době je pravděpodobně nedostane vůbec a bylinky, co jí donesl Baekhyun, taky nefungovaly.

"Díky, že jsi mě vyslechl."

"Jsem rád, že jsi mluvila o tom, co tě trápí. To je první krok k dobrému. Věř mi."