RECOVERY | bbh ✔

13. Kapitola

Hannah měla co dělat, aby se udržela a nedala svým emocím plný průchod.

"Ty se... se mnou rozcházíš?"

Nejdříve měla ohromnou radost, že Minseoka vidí. Objevil se stejně jako předtím bez ohlášení, takže zprvu milé překvapení, ale stačilo pár minut a všechno bylo jinak.

"Snaž se mě pochopit. Teď nějaký vztah vzhledem k naší situaci nemá cenu," pokoušel se jí to vysvětlit, ale Hannah odmítala chápat cokoli, co jí říkal.

"Takže když jsi tu byl minule a říkal si, že na mě počkáš, slíbil jsi mi to, tak jsi mi bez problému lhal přímo do očí?"

"Hannah, bude to tak nejlepší. Pro oba."

"Páni, máš opravdu originální způsoby, abych pravdu řekla. Nejdřív si mě odklidil pěkně sem, a protože ti to podle všeho nestačí, bum, konec. Nemůžu nic dělat a tobě to vyhovuje."

"Tak to není a ty to moc dobře víš, jenom se snažíš hodit vinu na mě. Chceš, abych já byl ten špatný. Ale nejsem si úplně jistý, jestli jsi si vědoma toho všeho, co se dělo. Nalháváš si, že se ti jen něco nepovedlo, že potřebuješ čas, ale to, co se dělo doma, to, co se dělo s tebou..." Pokroutil hlavou. "Přiznej si prosím, že máš problém, skutečný problém, který je potřeba řešit. Nesváděj to na svou knihu a ani na lidi okolo sebe. Věřím, že to zvládneš a posuneš se pak dopředu."

Jenže ono to všechno začalo tou zpropadenou knihou!

"Já si vážně přeju, aby ses měla dobře. Ale teď ti jednoduše nedokážu dát to, co potřebuješ."

"Kromě tebe... nikoho nemám," zamumlala.

"O tom to není, Hannah."

"Já myslím, že ano."

"Nemám být tvou motivací. To ty. Ty musíš být motivací sama pro sebe."

"Ubližuješ mi."

"Já vím, mrzí mě to, ale jsem přesvědčený, že to, že se naše cesty rozejdou, bude momentálně to nejlepší rozhodnutí. Doufám, že mi to jednou odpustíš. A že pochopíš, proč jsem se takhle rozhodl."

XXX

"Jestli mi teď hned neotevřeš dveře, tak přísahám, že za sebe neručím."

Hannah se cítila zatraceně moc mizerně. Jen se to zhoršovalo a zhoršovalo, úplně tomu propadala a nevěděla, jak s tím bojovat. Cítila se čím dál tím více osaměleji a vědomí, že Minseok se od ní takovýmto způsobem oddělil, že už k sobě nepatří, to jenom podporovalo. Utápěla se v tom celou dobu, co odjel a věděla, že se v tom bude utápět i nadále, jenže se, snad skoro jako vždy, objevil Baekhyun a narušoval její chvilku sebelítosti a smutku, který se neovladatelně střídal s vlnami vzteku.

"Běž pryč."

"Dělej." Baekhyun zněl netrpělivě, ale Hannah teď prostě s nikým mluvit nechtěla. "Prosím."

"Jsem v pohodě. Jen chci být sama. Tak běž."

"Dokud mi neotevřeš, tak nikam nepůjdu. Přísahám, že hned vypadnu, jen... prosím otevři, něco jsem ti donesl."

"Další úplatek?"

"Tak otevřeš?"

Byla si naprosto jistá tím, že po tomhle o svůj klíč k pokoji přijde a jakkoli se bude snažit protestovat, smůla. Vlastně když to vezme kolem a kolem, diví se, že jí ho ještě nesebrali, obzvlášť po té nehodě s léky. Podtrženo sečteno, tohle byl konec jejího zamykání.