RECOVERY | bbh ✔

8. Kapitola

Poslední dny trávila převážně ve společnosti Sehuna, který už byl naštěstí schopný opustit svůj pokoj a fungovat tak, jako fungoval doposud. Příliš toho nenamluvil, a Hannah tak byla nanejvýš spokojená, protože se nemusela snažit o žádnou komunikaci a ani Sehun nevypadal, že by mu ticho, co mezi nimi panovalo, nějak vadilo. Každý byl ve své vlastní bublině a navzájem jim to vyhovovala. Eungi se k nim samozřejmě snažila dostat a byla nahlas jako kdykoli jindy, každopádně když jí došlo, že ani jeden z nich nemá náladu na její povídání, rychle toho nechala a stáhla se do svého světa stejně jako oni. I když se samozřejmě nesnažila předstírat, že je jejich nezájmem nezklamaná.

„Co je to s vámi třemi?" podivoval se Baekhyun, kterému samozřejmě jejich rozpoložení neuniklo.

„No mě se neptej, já jsem naprosto v pohodě, ale tihle ti dva jsou nějaký divný," odpověděla mu Eungi okamžitě.

„Víš, neber si to osobně, ale možná bychom chtěli jenom trochu klidu," ozval se Sehun a Eungi mu věnovala dotčený pohled.

„Nemám si to brát osobně?" zopakovala. „Protože potom, co jsi teď řekl, si to přesně takhle beru."

„Eungi." Sehun si povzdechl. „Mohla bys... aspoň na chvíli být potichu?"

„No dovol-."

„Tak fajn," vložil se do toho opět Baekhyun. „Eungi, co kdybys mi ukázala poslední věci, co jsi natočila? Dlouho ses mi s ničím nepochlubila."

Kamera.

Jediná věc, která dokázala Eungi zabavit na hodně dlouhou dobu a nikoho dalšího k tomu nepotřebovala. Sehun Hannah říkal, že Eungi cosi točí, ale co, to netuší, protože se mu nikdy sama nezmínila a on se ani nikdy nezeptal. Každopádně jakmile se Baekhyun zmínil o jejích videích, na malý moment se jí rozzářily oči, načež souhlasila a už si to rychlým krokem kráčela pryč.

„Všechno v pohodě?" optal se Baekhyun, ještě než vydal za Eungi, načež Sehun i Hannah souhlasně přikývli.

„Nechci být na ni nepříjemný," řekl Sehun, jakmile i Baekhyun zmizel z jejich doslechu. „Ale někdy jsem ze všeho tak hrozně unavený..."

„Chápu, co myslíš," zamumlala Hannah. „Prostě se ti nechce vůbec nic. A třeba i jen to, že jsi vzhůru a vnímáš věci okolo sebe, je náročný."

„Jo, nějak takhle bych to řekl," přisvědčil jí Sehun.

Hannah si Sehuna oblíbila snad ze všech nejvíc. Sdíleli stejnou rezignaci týkající se naprosto všeho a to, jak se zdá, oběma imponovalo. Jejich problémy byly do jisté míry stejné. Sehun si prošel během krátké doby dosti nepříjemnými věcmi, které ho dovedly k naprostému uzavření se před okolním světem. Jeho zájmy upadly v zapomnění, nechutenství proniklo i do těch nejběžnějších oblastí každodenního života, až začal ztrácet samotný pojem o čase a upadl do stavu bezvýchodné apatie. Hannah pak stačila jen jedna jediná věc a syndrom vyhoření ve dvaceti dvou letech se dostavil jako mávnutím kouzelného proutku. Až na to, že i přesto všechno měla Minseoka. Sehun neměl nikoho a na vše zůstal sám.

„Já jsem doma tady," říkal a tón hlasu, jímž promlouval, byl zcela všední a nezaujatý, jako kdyby vlastně vůbec nesděloval, že nemá skutečný domov. A o to smutnější bylo, že podle všeho se zrovna tady cítil ze všeho nejlépe. Protože pokud opravdu nikoho neměl, pojem domov někde jinde, než tady, pro něj ztratil jakýkoli význam.

„Jak dlouho tu už doopravdy jsi?"

Chvíli na ni jen mlčky hleděl, s největší pravděpodobností přemýšlející, zda jí má sdělit pravdu, no nakonec se rozhodl k tomu, že ano. Vždyť... co tím taky ztratí? Kromě Eungi je jedinou osobou, se kterou tu nějakým způsobem víc komunikuje.