RECOVERY | bbh ✔

16. Kapitola

Nakonec přece jen zkusila to, co jí poradil Baekhyun. 

Po večeři si sedla ke stolu ve svém pokoji a otevřela sešit na první stránce. Už je to hodně dlouho, co psala něco v ruce. Až moc se začala spoléhat na svůj počítač, který měla neustále u sebe, nebo alespoň mobil a poznámkový blok v něm. Teď si ale uvědomila, jak velké kouzlo tomu oproti psaní rukou chybí. 

Neměla zrovna to nejhezčí písmo a byla si vědoma toho, že i ona sama nejspíš bude mít problém to po sobě přečíst, ale i tak se o žádnou úhlednost nesnažila.

Přistihla se při tom, že spousta jejích myšlenek se točí kolem Eungi.

Má o ni strach. A přece si, jen aby byla v pořádku.

Minseok.

Pořád mu neodpustila. Spousta spousta výčitek, které jen stěží zastavila. Přála si v sobě pro něj a jeho rozhodnutí najít pochopení, ale nedařilo se. Možná je to pořád ještě moc čerstvé, možná to ještě pořád moc bolí na to, aby byla schopna se podívat na celou věc s chladnou hlavou a možná i odstupem.

Taky Sehun, kterému chtěla pomoct a nějak ho za momentální situace podpořit. Eungi mu chybí víc něž komukoli jinému a jen stěží to zvládá, přestože se před druhými snaží příliš neukazovat, jak moc ho její náhlá hospitalizace zasáhla. Byla mu tu a vlastně nejen tu, ze všech nejbližší. Její pozici nikdo nenahradí a už jen kvůli němu si přeje, aby se Eungi vrátila s tím, že jí je lépe.

Baekhyun. 

Slova díků. Trocha zvědavosti. Netušila z jaké pohnutky, no byla tam. Byla za jeho přítomnost a za fakt, že je ochotný ji kdykoli poslouchat, vděčná.

A pak ona sama. Krátký a jednoduchý vzkaz. Seber se.

Pohnout se z onoho začarovaného místa, na němž je uvězněna. Litovat samu sebe a ještě si stěžovat je tak jednoduché a na druhou stranu postavit se čelem svým problémům s tím, že je bude řešit a zároveň čelit všem možným nepříznivým okolnostem a nástrahám osudu, zase naopak až moc složité. Přála si to udělat, jenže jen nejspíš nemá dostatek sil a to přijímala jako vysvětlení si její stále bezvýchodné situace.

Střídala se v ní frustrace a apatie. V jednu chvíli absolutně netušila co dělat a samotnou ji štvalo, jak dopadla, když to přece může změnit, nějak to musí jít, takhle se nedá být věčně a vzápětí jí to bylo jedno. No a co? Tak to nevyšlo. Stejně nejsi dobrá, co sis taky do háje myslela?

Zničehonic propisku takmer odhodila a sešit zprudka zavřela.

Musela se zhluboka nadechnout.

Možná, že pokusit se z toho všeho vypsat zase nebyl tak úplně dobrý nápad.

Projela jí vlna náhlé agrese, která byla paradoxně směřována na ni samotnou. Najednou se nesnášela, nebo to byla emoce dost podobná této. Nechala se tím pohltit a najednou i způsob vlastního přemýšlení se jí znechutil. 

Ambice? Cíle? Sny?

Nemůže něco takového přehodnotit, když tohle všechno dohromady ztratila.

Jakým směrem by se tedy měla dát? Jak může opustit bludný kruh, když neví, kudy kam? A proč se snažit znovu o něco, co sice má ráda, a to psaní bezpochyby je, ale zároveň jí přináší tolik bolesti? Jak v jeho procesu, tak i samo o sobě.

Do hlavy se jí začaly vkrádat nejrůznější vtíravé myšlenky. Svazující pocit ji stahoval hrudník. Byla to úzkost? Může se vůbec projevit tak, že se sotva nadechne?

Hannah se vyzdvihla na nohy.

Není ještě tak pozdě. A ví, že stav, v němž se najednou ocitla během minut, sama nezvládne.

Když pak seděla v ordinace lékaře, ke kterému zde chodí na pravidelné terapie, cítila se o něco klidněji. 

"S největší pravděpodobností šlo o úzkostný záchvat. Cítíte se lépe?"

Hannah pokývala hlavou. 

"Jak v poslední době spíte?"

"Moc dobře ne," přiznala. "Nemám teď žádné léky a hůř se mi usíná. Několikrát se pak během noci probouzím."

"Na dnešek vám tedy něco dám. Předpokládám, že jste se navečeřela."

Samozřejmě, na prázdný žaludek by nic nedostala. Opět proto přikývla.

Představa, že dnes v noci snad bude usínat v podstatě s menšími obtížemi, byla za dané situace neskutečně utěšující. Byla si vědoma toho, že si na léky na spaní možná navykla až příliš, ale bez nich je to po některých večerech, kdy se jenom převaluje, přemýšlí nad vším možným, nezvladatelné. Jednoduše nedokázala vypnout sama od sebe.

"Pokuste se odpočinout si co nejvíce to bude možné. Zítra se sejdeme a všechno probereme. Zvážím případnou medikaci, ale nebojte, nějak vymyslíme, co s vámi. Je to nevyzpytatelné, ale dá se na tom pracovat."

Navzdory tomu, jak se cítila, když sem přišla, teď to byla jen neskutečná úleva. Přišla si sice trochu hloupě, protože si to vlastně způsobila sama, jelikož kdyby tolik nepřemýšlela a nenechala by se unést, nemusela by být ničemu z tohoto vystavena.

Dá se však ale něčemu takovému vůbec předejít? Silou vlastní vůle?

Na pokoj se vracela za doprovodu sestry, pod jejímž dohledem ještě zapila léky, které dostala. Bylo jí řečeno, že kdyby cokoli potřebovala, může se ozvat, no Hannah byla natolik vyčerpaná, jak její tělo postupně opouštěl adrenalin, že jen s chutí zalezla do své postele a téměř neslyšela, co se jí říká.

Byla si ale vědoma toho, že tak jako tak ji zítra čeká náročný den.