RECOVERY | bbh ✔

7. Kapitola

„Panebože, co se stalo?" zhrozila se Eungi, jakmile Hannah spatřila.

„Co by se mělo stát?" zeptala se Hannah nechápavě.

„Vypadáš... promiň, že to říkám takhle zpříma, hrozně."

„Jsem unavená," odpověděla. „A hlavně mě všechno bolí," zaskuhrala.

„Bolí? Co jsi dělala?"

„Měla jsem včera něco jako brigádu. A víš proč? Kvůli té naší malé návštěvě u Sehuna. Proto až budeš mít zase nějaký podobně hloupý nápad, tak se mě radši ani neptej, protože to tak jako tak odmítnu."

„Až tak?" podivila se Eungi. „Prošla sis snad peklem, nebo jak si mám vyložit to, že zavrhuješ všechny naše budoucí plány?"

„Něco na ten způsob," odpověděla Hannah. „Čtyři hodiny jsem sklízela dýně a všechny další věci, co Baekhyun pěstuje a aby toho nebylo málo, ještě jsem musela lézt po stromě a trhat třešně. Koukni se na moje ruce," řekla a s tím je k ní natáhla. Od zápěstí k loktům je měla poškrábané od všemožných větviček, o které včera zavadila pokaždé, co se natáhla pro jakoukoli třešeň.

„Ou," hlesla Eungi. „To mě mrzí."

Jenže tak vůbec nevypadala.

„Proč to říkáš tak... jako kdyby ti to bylo úplně jedno?" Prohlédla si ji Hannah podezřívavě.

„No," pousmála se Eungi. „Možná jsem trochu škodolibá, ale kdo by v mém případě nebyl?"

„O čem to mluvíš?"

„Nikdy jsem si nemyslela, že mi má nemoc v nějakém ohledu přinese určité výhody, ale teď se tak stalo a jsem za to fakt ráda, protože si nedovedu představit, že bych měla Baekhyunovi dělat poskoka, a ještě z toho nic nemít."

„Ale on říkal..." Hannah se zarazila. Protože když se ho včera ptala na to, kde je Eungi, odpověděl jí, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu nemůže opustit budovu, ale že si na své i přesto přijde.

Lhal jí snad?

Eungi se usmála. „Zlato, je mi moc líto, že ti to musím říct, ale odnesla jsi to jenom ty. Já jsem si akorát vyslechla tak deseti minutovou přednášku o tom, jak moc nezodpovědná s ohledem na moje zdraví jsem. Ale to je všechno. Ať už ti Baekhyun pověděl cokoli, tak nejspíš kecal, a to jen proto, aby ses ho na nic dalšího neptala a dělala přesně to, co on chtěl."

„Ten zmetek..."

Protože to sakra nebylo fér!

„Hannah-."

„Nevíš, kde bych tu nejmenovanou osobu mohla najít?" skočila jí do řeči.

„Myslím, že tu nejmenovanou osobu nebudeš muset hledat vůbec nikde, jelikož on podle všeho pátrá po tobě."

Hannah se podívala směrem, jímž se dívala i Eungi a spatřila Baekhyuna, který si to k nim vesele mířil. Dokud nezpozoroval ten výraz, jímž jej Hannah propalovala.

„Myslel jsem, že jsme se na něčem domluvili," řekl Eungi vyčítavě, protože mu okamžitě došlo, co se stalo. Eungi ho práskla a rozhodně si to soudě její pobavené tváře užívala.

„Promiň, ale já jsem rozhodně nesouhlasila s tím, že na ni ušijeme boudu. V tomhle jsi sám, Baekhyune, tak se seber a přestaň svalovat vinu na mě."

Hannah mu nejdřív chtěla říct spoustu věcí, především o tom, jak moc naštvaná na něj byla, jelikož se jí vážně nelíbilo, jak klidně jí včera lhal a co pak musela podstoupit jen kvůli desetiminutové návštěvě Sehuna, o něhož měly společně s Eungi akorát starost, ale nakonec si to radši rozmyslela, jelikož neměla v zájmu žádný konflikt, který by vzhledem k jejímu rozpoložení vznikl a jen se bez jediného dalšího pohledu, jenž by věnovala Eungi, či snad jemu, dala na odchod, protože setrvávat nadále ve společnosti ani jednoho z nich nehodlala. Poslouchat totiž další posměšné poznámky Eungi , které by se jisto jistě týkaly jejího nově nabytého zjištění, se jí příliš nechtělo a při pohledu na Baekhyuna se v ní zvedala akorát vlna vzteku.

Jo, bude prostě lepší, když odejde, zavře se ve svém pokoji a bude moct být sama.

„Hannah, počkej!" volal však za ní Baekhyun a během chvilky se mu s ní podařilo srovnat krok. „Já chápu, že jsi naštvaná, ale myslel jsem to dobře."

„Opravdu?" Pozvedla obočí a v chůzi ustala. „Úplně nevím, jestli chci, abys mi své dobré úmysly osvětlil."

„A když začnu tímhle, budu mít alespoň malou šanci?" Podal jí plastovou krabičku.

„Co to je?" ptala se, zatímco odendávala víko.

„Říkal jsem ti přece, že když vylezeš na ten strom, udělám ti třešňový koláč."

Hodně dobře vypadající třešňový koláč, pomyslela si Hannah.

„Snažíš se mě utáhnout na sladký? To není fér."

„A funguje to?"

„Ne, pořád se zlobím. Protože co to celé mělo znamenat? Rozumím tomu, že Eungi je nemocná a že je jen pro její dobro, aby byla v klidu, ale opravdu jsi mi musel lhát?"

„Neměl jsem jinou možnost, jinak bys bez přestání protestovala a stěžovala si."

„Což jsem dělala tak jako tak," upozornila ho.

„To je pravda," řekl s malým úsměvem. „Ale teď vážně, konečně máš ve tvářích nějakou barvu. A ne, nejsi spálená od sluníčka jako prvně."

„A k čemu mi to je?" zamumlala.

Nějaká barva ve tvářích...

„Necítíš se snad lépe?"

„Ne, jsem unavená."

„Jak?"

„Všechno mě bolí. A mám poškrábané ruce," postěžovala si, jelikož ano, chtěla, aby to věděl. Jenže to u něj vyvolalo zcela jinou reakci, než Hannah předpokládala.

„A co hlava?" Pousmál se totiž.

„Asi dobrý?" odpověděla nechápavě.

„Tak vidíš." Pocuchal jí vlasy. „Přece jenom to k něčemu bylo."