RECOVERY | bbh ✔

19. Kapitola

"Ber to jako dobrou zprávu. Je jí lépe, to je to hlavní," pokusila se Hannah Sehuna alespoň trochu povzbudit.

"Ale nevrátí se," namítl. "Jak to tady sakra vydržím?"

Eungi se stabilizovala a byla na tom o hodně lépe. Ale taky bylo rozhodnuto, že už se nevrátí a podstoupí úplně jinou léčbu úplně někde jinde. A Sehun to nesl opravdu těžce. Hannah se ho snažila pochopit, trochu ho podpořit, protože Eungi je jeho nejbližší člověk. To, že tu už takovou dobu není, jej samozřejmě ovlivnilo a stále ovlivňuje. Samozřejmě, že je rád, že se její zdravotní stav zlepšil natolik, že může opustit nemocnici, ale ano, chybí mu a s tím prostě nejde nic dělat.

"Proč bys to nevydržel? Zkus to brát jako motivaci k tomu, aby jsi se posunul dál. Třeba to půjde. Přece tady ani jeden z nás nezůstane věčně. Tohle není napořád. Jednou odsud odejdeme a budeme v pořádku."

"Kdy?"

No... kéž by měla odpověď. Ale věřila tomu. Dříve nebo později to tak bude, rozhodně ano.

"Ty brzo," řekl však Sehun, když zpozoroval její zaváhání. "Odejdeš a já už tu nebudu mít vůbec nikoho."

Ona? A že by měla brzo odejít? Představa je to pěkná, ale je vůbec reálná? V dohledné době sebe samu nevidí ve světě, z něhož odešla, nemyslí si, že by se mohla jen tak najednou vrátit. Kam by šla? A taky za kým? Zpátky do velkoměsta...

"Nedívej se tak přihlouple."

"Nevím, co na to říct," vysvětlila. "Nemyslím si, že bych na tom byla tak dobře, že bych se mohla sbalit a odejít."

Sehun se k jejímu překvapení usmál. "Je vlastně roztomilý, že si to vůbec neuvědomuješ."

Hannah fakt nechápala. Sehun se jí očividně snažil něco naznačit, no jí jak jinak nedocházelo co.

"Můžeš být prosím tě trochu víc konkrétní? Přijdu si takhle jako hrozný zabedněnec."

"Protože podle všeho jsi."

"Hej! Měl jsi mi to vyvrátit. Takže?"

"Jednoduché. Ty a Baekhyun."

"Jak Baekhyun souvisí s tím, že bych odsud měla brzo odejít?"

"Jsi víc v pohodě, Hannah. Máš hodně dobře nakročeno. A je to jeho zásluha. Jste spolu každý den, naprosto každý by si všiml toho, že je ti s ním dobře."

"To sice ano," uznala. Lhala by totiž, pokud by se snažila tvrdit opak. S Baekhyunem tráví většinou volného času a jo, je jí fajn, ale... "Ale nemyslím si, že by to mělo něco znamenat."

"Záleží taky na tom, jestli chceš, aby to něco znamenalo. Jde o tvůj úhel pohledu, no nemůžeš popřít to, že mu rozhodně nejsi lhostejná."

"Jemu není nikdo lhostejný," namítla. "Baekhyun si najde cestu ke každému. Prostě takový je."

"Ta cesta k tobě je ale trochu speciální, nemyslíš? Neříkej, že jsi si nevšimla. Vždyť on by udělal všechno, co by ti na očích viděl. A ještě víc. A ne, nemyslím si, že by to dělal jen z dobroty svého srdce."

"Ale-."

"A opovaž se něco namítat, vždyť se na vás dva stačí jenom podívat a je to hned jasný."

"Přestaň. Proč se mi snažíš do hlavy vtlouct takové věci?"

Hannah si nehodlala nic z toho, co jí Sehun říkal, připustit. Zrovna, když po delší době konečně začalo všechno tak trochu fungovat. A tohle, co se jí snaží tvrdit, zní jako dokonalá komplikace. Nemluvě o tom, že z Baekhyunovy strany ani nezaregistrovala nějaký podnět. Jednoduše to chápala přesně tak, jak řekla. Že Baekhyun prostě takový je.

"Abys otevřela oči a konečně přestala myslet na toho tvého Minseoka."

"Tím, že mi předhodíš Baekhyuna? To není žádné řešení. Minseok-."

"Se na tebe vykašlal. A taky se s tebou rozešel. Kdyby mu na tobě přece jen trochu záleželo, ozval by se, i když už spolu nejste. Jenže to neudělal. Ani jednou. Nezajímáš ho, Hannah."

"Pěkně děkuju za připomenutí," zamumlala. Tohle totiž doopravdy nechtěla a ani nepotřebovala slyšet.

Byla to sice pravda, ano, ale příliš krutá pravda. A v tomhle podání ji to nepříjemně zasáhlo. Rozhodně se přes to ještě nedostala, všechny nynější emoce tomu i napovídaly, protože se najednou cítila fakt na nic.

"Promiň. Nechtěl jsem to říct takhle naplno, ale... Musel jsem."

"Nemusel."

"Tak se na něj sakra podívej. Nebo si snad myslíš, že bych měl nějaký důvod, proč si tohle celé vymýšlet?"

Sehun jí posunkem hlavy naznačil, aby se podívala za sebe, a spatřila tak právě přicházejícího Baekhyuna do společenské místnosti.

"Shrneme si to," začal Sehun. "Pravděpodobně tě teď celou dobu hledal. Vidíš? Právě si tě všiml a začíná se usmívat. Nejspíš si říká, konečně, tak tady je. Až k nám přijde, bude se ptát, jak se máš a taky na všechny ty věci okolo. Potom řekne, že je venku hezky a že byste měli jít ven. Ty samozřejmě budeš protestovat, protože nemáš ráda sluníčko, chabá výmluva, ale on tě nakonec stejně přemluví. Takže půjdete a budete se bavit o smyslu a nesmyslu života a on tě bude zbožňovat zase o něco víc. Koukni, vždyť ten jeho výraz už hraničí s něčím, co by se dalo nazvat culením."

"Páni. Na někoho, kdo teda zrovna není příliš výřečný, jsi se teď předvedl."

"Co bych pro tebe neudělal? A teď sleduj."

"Hannah, tebe najít je někdy fakt umění," Baekhyun upozornil na svůj příchod právě touto větou. "Byl jsem snad všude."

"Taky tě rád vidím," ozval se Sehun.

"Promiň." Pousmál se Baekhyun. "Ruším vás? Chtěl jsem totiž vzít Hannah ven."

"Je hezky, co?" nadhodil Sehun a Baekhyun pokýval hlavou. "No tak to v tom případě bys asi měla jít, Hannah."

Sehun se jí prakticky vysmíval.

"Půjdeš teda?" zeptal se Baekhyun. "Sluníčko. Vitamín D. To potřebuješ."

"Je vůbec možnost, že bychom zůstali tady a prostě nikam nechodili?"

"Ne," zamítl Baekhyun.

"Já ale ty tvoje hodinové vycházky nazvládám."

"Postupně si prý člověk zvykne na všechno. Tak pojď."

"A co Sehun?"

"Chceš jít s námi?" zeptal se Baekhyun, ale bylo to zbytečné. Vlastně i otázka Hannah byla naprosto zbytečná.

Samozřejmě, že odmítl.

"Vy dva si spolu určitě vystačíte sami."