RECOVERY | bbh ✔

11. Kapitola

 „Copak? Co na mě tak koukáš?"

Hannah si prostě nemohla pomoct. Samozřejmě, že nezapomněla na to, co jí Sehun už několikrát řekl. Že je Eungi nemocná. Ale celou tu pravdu, kterou se Hannah nakonec dozvěděla, nebyla ještě schopna zcela zpracovat. Bylo to vážné, bylo to zatraceně moc vážné a Hannah chvilkami propadala úzkosti, protože se ještě nikdy s ničím takovým nesetkala a rozhodně nevěděla, jak by měla v takové situaci reagovat.

„Promiň," zamumlala. „Jen si nějak nemůžu pomoct."

„Typický." Pousmála se Eungi. „Chápu. Jako bych najednou byla jiná, co? Ale ne, jsem pořád stejná, bez ohledu na to, jestli jsem nemocná, nebo ne. Což jsem. Zatraceně moc. Ale nic to nemění, jasný?"

„Vážně se omlouvám."

Eungi si povzdechla. „Hannah, nech toho. Jinak se začnu cítit fakt špatně."

„Pro-."

„Hannah!"

„Už mlčím."

Eungi si povzdechla. Rozhodně si nedělala žádné iluze, ostatně takhle to bylo vždycky. Vždycky byli všichni v šoku a lítost v jejich tvářích nešla přehlédnout. Jenže lítost byla ta poslední věc, co by Eungi chtěla a co by potřebovala. A protože o tom nehodlala více mluvit, jelikož důvodů k tomu, proč chtěla o svých zdravotních problémech raději mlčet, bylo mnoho, rozhodla se změnit téma.

„Dost o mně ale, jsi to spíš ty, kdo nám tu dělá poměrně velké pozdvižení."

„O čem tom mluvíš?" Věděla to moc dobře, ale doufala, opravdu jo, že přece jen nemluví o tom, o čem si myslela.

„Vždyť víš, zlato. Málem jsi přivodila Baekhyunovi infarkt. Jsi tu teď populární."

„Jo, něco jsem si od něj vyslechla," přiznala. „Je mi to líto, nechtěla jsem nikoho vyděsit."

„Ale vyděsila. Brát si více léků než co máš dovoleno, není vůbec dobrý nápad. Na co jsi vůbec myslela?"

„Potřebovala jsem se vyspat," vysvětlila jako už po několikáté. „A ano, vím, že to bylo hloupé, ale už to nevezmu zpátky. A taky bych už o tom nerada mluvila. Musela jsem to vysvětlovat až moc lidem a nebylo to zrovna nejpříjemnější."

„To je mi jasný," uznala Eungi. „Samozřejmě tě do toho nebudu nutit. Jen chci vědět, jestli je v rámci tvých možností všechno v pořádku. Víš, oblíbila jsem si tě, stejně jako Sehun, jsi naše kamarádka... a v tomhle jsme spolu."

„Hrozně ráda bych řekla, že je všechno v pořádku," přiznala. „Jenže... já vlastně ani nevím, co je v prvé řadě špatně. Pochybuju, že o je jenom zklamaní, čím si procházím. Netuším, kde na sobě začít pracovat, přemýšlím nad tím každou chvilku a neskutečně mě to frustruje. Jsem pořád na jednom a tom samém místě a pak... pak dělám takové hlouposti."

„To je ale pochopitelný," ujistila ji Eungi. „Není nic špatného na tom, že si teď nejsi jistá, kde je ten problém. Proto jsi taky tady. Zvládneš to, určitě jo. Jen to chce nějaký čas."

Věděla, že to jsou jen slova, ale v tu chvíli jí pomohla, protože neměla momentálně vůbec nic, co by jí mohlo nějakým způsobem zvednout náladu a Eungi se to svým způsobem povedlo.

„Ale na druhou stranu, fakt dobrá práce."

„Dobrá práce? Eungi?"

„Bylo škodolibě uspokojující sledovat Baekhyuna, který ostatně vždycky ví, co dělat, si najednou nevědět rady."

„To je hodně škodolibý."

„No ták. Už se vědělo, že budeš v pořádku, zase taková nejsem. Jo, bylo mi ho ze začátku líto, protože vypadal, že nemá daleko ke zhroucení a taky jsem o tebe měla obavy, ale-."

„Jasně jasně," skočila jí Hannah do řeči. „Tyhle výmluvy ti k tvé obhajobě nijak nepomáhají. Vážně, co tak hrozného ti udělal, že máš radost z představy jeho zhroucení?"

„Všechno je produktem mé milé a společenské povahy."

„Ale ty jsi milá a společenská," namítla Hannah. „Jen nemáš žádný filtr."

Eungi si přiložila dlaň k hrudi a věnovala jí láskyplný pohled. „Teď jsem naprosto dojata. Kdybys neměla přítele-."

„Dobrý dobrý!" skočila jí Hannah okamžitě do řeči. „Na tohle nejsem nijak připravena."

„Na rukou bych tě nejspíš nenosila, doslova, samozřejmě, ale rozhodně bych si tě vážila víc než on. Každopádně kdyby mi nad hlavou nevisel odpočet a kdybychom se nejspíš potkaly i někde úplně jinde, jednoznačně bych naše setkání označila jako osudové."

„Osudové říkáš... Eungi, nerada bych tě zklamala, i když to teda zní naprosto úžasně, ale ani tohle by nestačilo. Mimo jiné, zrovna teď, po tom všem, co jsi mi pověděla, se moc necítím na to, abych vtipkovala o něčem takovém."

Eungi si povzdechla. 

„Proč jsem ti to vůbec říkala? Nechci, abys mě litovala a nechci, aby ses na mě takhle koukala. Úplně mi to rve srdce, jasný? Tak toho nech, prosím tě. Dostala jsem se sem kvůli tomu, že jsem to vůbec nezvládala, jo, bylo to těžký a pořád to těžký je, ale můžu říct, že jsem se s tím nějak vyrovnala. Bylo by krásný tady být x let, ale mně to prostě není souzeno a já sama s tím už nic nezmůžu, nikdo to nemůže změnit. Dělala jsem všechno proto, abych se uzdravila, ale ne vždycky to jde, jelikož jednou ti prostě dojdou možnosti a ty už nic víc nezmůžeš. Jenže čím bych si pomohla, kdybych nad tím každý den brečela a skuhrala, jak moc je život nefér? Ničím. Bylo by mi akorát hůř. Nebudu v depresi jen kvůli tomu, kolik času mi zbývá. Hodlám si tohle celé užít do poslední vteřiny."

Hannah nechápala, kde v sobě Eungi vzala tolik síly. Nechápala, jak může takhle mluvit o své nemoci. Nechápala vůbec nic a zároveň ji neskutečně obdivovala za to, že i přes to všechno se teď na usmívá, zatímco Hannah po tváři potupně stékají slzy.