Rodinné vazby

9. Domov je tam, kde je srdce

Harry přikývl, jak zíral na známý znak, který byl teď vyrytý do jeho hůlky. Tady to máme, pomyslel si Severus prostě a jeho pohled se střetl s Harryho, rozuměli si.

Bylo před nimi tolik práce, tolik věcí, kterých mají dosáhnout. Severus začal plánovat.

Uplynul už skoro týden ode dne, kdy Harry získal svoji první hůlku a kdy dny na Spinner's End dostaly pravidelný řád – probuzení, snídaně, cvičení, oběd, cvičení, večeře, spánek. Řád, který mohl na první pohled vypadat mimořádně nudně, ale pro Harryho to bylo nejlepší období jeho života. S každým novým kouzlem, které zkoušel, cítil strhující magii někde uvnitř sebe, a konečně ji mohl i procvičovat. Zatímco se zelenooký čaroděj soustředil na svoje studium, Severusovy myšlenky zaměstnávala důležitá záležitost.

Seděl ve svém oblíbeném křesle a pozoroval Harryho, který se snažil zcela samostatně uvařit jednoduchý smršťovací lektvar. Bylo to potřetí, co se snažil uvařit něco bez pomoci, a Severus byl pyšný, že se všechna práce, kterou Harrymu věnoval, když vyrůstal, nepřišla vniveč. Všechny jeho pokusy dopadly úspěšně – ještě ne zcela dokonale, ale lépe, než u většiny studentů prvního ročníku, které Severus učil. Byl tolik pyšný na jeho pokrok, jakého žádný ze studentů nedosáhl. Pravda, žádného studenta neměl rád jako své vlastní dítě. A to ho přivedlo zpět k úvahám.

Harry potřeboval místo, kde by mohl trénovat svoji magii v celém rozsahu. Teď ještě problém prostoru nebyl tak znatelný, protože ho zatím učil jen jednoduchá kouzla jako Lumos a Alohomora, aby měl představu, jak Harryho magie působí, než přistoupí ke složitějším kouzlům. Ale později, už s jednoduchými obrannými kouzly, budou potřebovat prostor, který jim dům na Spinner's End neposkytoval. Byla tu ovšem jedna možnost...

„A jednou doleva," zamumlal Harry při míchání lektvaru a usmál se, když lektvar dostal světle růžovou barvu, jak měl. Severus potlačil smích, aby nenarušil chlapcovo soustředění. Zelenooký čaroděj si vedl skvěle a on chtěl, aby byl sebevědomý v tom, co dělá.

Protože existovalo místo, kde by mohl Harryho učit se vším komfortem, ale... zavřel oči a povzdechl si. Nenavštívil sídlo rodiny své matky od té doby, co jeho strýc zemřel. A i tehdy si jen zběžně prohlédl místo, které mu teď patřilo. Vzal si jen zdánlivě prázdné plátno předtím, než vydal několik rychlých pokynů domácím skřítkům, a opustil panství tak rychle, jak jen to šlo. Být znovu na tom tmavém místě, kde byla doma jeho matka... bodlo ho u srdce.

Pravdou bylo, pomyslel si Severus, když otevřel oči, aby se podíval na Harryho a na jeho nyní zelený lektvar, bolelo to pořád. Princovi měli být jeho jedinou rodinou a jediným spojením se světem kouzel poté, co jeho matka zemřela. Ale místo toho, aby se o něj starali, zabývali se jen svými předsudky o čistokrevných a zcela se mu, jako malému dítěti, vyhýbali. Když jeho strýc zemřel, bylo to poprvé po víc jak deseti letech, co vstoupil do sídla Princů a následujících pět let opět předstíral, že toto sídlo neexistuje. Ale teď...

„Seve, podívej," zavolal Harry a ukazoval na světle zelený, bublající lektvar. „Myslím, že je to hotové," usmál se šťastně s vlasy ještě rozcuchanějšími než obvykle a se zářícíma očima. Proč se zabývat minulostí, pomyslel si Severus, když se mu díky Harrymu štěstí okamžitě spravila nálada.

„Ano, je to hotové," potvrdil Severus, když lektvarem zamíchal, nabral ho do malé lahvičky, označil ji a uložil do skříně, kde skladoval všechny Harryho lektvary.

„Výborně, Harry. Vypadá to, že jsi ho naprosto zvládl," pochválil chlapce Mistr lektvarů a Harryho tvář se rozzářila radostí.

„Myslíš?" zeptal se s očima široce rozevřenýma. Prsty si nepřítomně hladil místo na břiše, kde se nacházel vrcholek jeho značky.