Rodinné vazby

54. To jsou ... draci?

„Svět se asi opravdu zbláznil, co?" řekl nakonec Neville. Harry se ani neobtěžoval odpovědět a jenom přikývl.

Uplynul skoro týden od chvíle, kdy byl Harry vybrán jako šampion, a pořád se mu nepodařilo zjistit nic o prvním úkolu. Ten týden utíkal nesnesitelně pomalu, z mnoha důvodů. Ron byl naštvaný, což vedlo k tomu, že Adrian byl naštvaný, což ve výsledku vedlo k tomu, že Harry nebyl schopný si s ním o turnaji promluvit, jak to měl původně v úmyslu.

Harry se Severusem strávili celou noc vymýšlením teorií, jak se Adrianovo jméno mohlo dostat do Ohnivého poháru. Nepřestali až do úsvitu, přestože si byli vědomi, že nezáleží na tom, kolik teorií vymyslí. Faktem zůstávalo, že Adrian do toho bude zapojen, děj se co děj. Severus byl přesvědčený, že nějakým záhadným způsobem je za vším tímhle zmatkem Voldemort. Bylo jasné proč, ale nebylo jasné jak. Jestli se Temný pán opravdu snažil Adriana zapojit do Turnaje tří kouzelnických škol, musel najít cestu skrz obranu Bradavic a dostat se dovnitř. Mistr lektvarů to ale považoval prakticky za nemožné a Harry s ním souhlasil. I když nechtěli Voldemorta podceňovat, bylo zřejmé, že se ještě nevrátil v plné síle. Tak jak je možné, že se dostal až sem? Vždyť to nejde! Zvlášť po tom, co Severus pomáhal posílit jejich obranu po událostech v Harryho prvním ročníku. Stejně tak nepravděpodobná jim připadala možnost pomoci zevnitř, i když právě to se muselo stát. Mohl Voldemort dostat nějakého studenta pod kletbu Imperius? Jejich myšlenky byly zacykleny do slepých uliček.

Nakonec se oba shodli, že nejlepší bude, když Harry prostě pomůže Adrianovi tím vším projít. Neznali sice opravdový důvod, proč je přihlášený, ale jeden byl dost na zřeteli - soutěžící mohli často zemřít způsobem, který se jevil jako nešťastná náhoda. Harry byl však neoblomný v tom, že jestli má Adrianovi pomáhat - a to chtěl, protože to byl koneckonců pořád jeho bratr - udělá to otevřeně. Přijde k Adrianovi a nabídne mu pomoc. Žádné další skrývání. Strávil tak celý život a konečně dospěl k okamžiku, kdy toho měl akorát tak dost.

O pět dní později však stále nenašel příležitost, aby si se svým dvojčetem promluvil v soukromí. Kamkoliv Adrian šel, doprovázela ho Hermiona. Oba dva se vyhýbali Ronovi a tvářili se zasmušile. V Harryho očích to bylo směšné. Ti dva by měli být nejlepšími přáteli. Měli by si důvěřovat, ne? Harry si byl jistý, že kdyby na Adrianově místě byl Neville a řekl, že svoje jméno do poháru nehodil, věřil by mu z hloubi své duše. Na druhou stranu, Neville by jistě polkl svoji hrdost a sám ho požádal o pomoc. Adrian nevypadal, že by se k tomu chystal. Vypadalo to, že se vyhýbá dokonce i Harrymu. Lily s Jamesem - někdy doprovázení i Remusem a Siriusem - se stali trvalými obyvateli Bradavic. Harry svoje rodiče znal a věděl, že se snaží Adriana povzbudit nějakými radami a teenager s nimi odmítá mluvit. Popuzovalo ho, že s ním jednají jako s malým dítětem.

Z toho všeho měl Harry chuť naběhnout hlavou proti zdi. Pořád a pořád dokola, dokud by nebyl v bezvědomí a šťastně tak na všechno zapomněl. Ve výsledku si James připravoval svoji cestu k infarktu ve věku pětatřiceti let a Lily vykazovala znaky své proslulé špatné nálady se znepokojivě rostoucí rychlostí. Harry se snažil držet dál od toho vlaku směřujícího proti skále a místo toho se snažil odchytnout svého bratra o samotě.

„U Merlinových vousů!" vyhrkl Neville během snídaně. „Ron s Adrianem se pořád chovají, jako by se ani neznali?" Harry si povzdechl s trpělivostí člověka smířeného s tvrdohlavostí svého příbuzného a přikývl. Na druhé straně stolu seděl Ron, který se právě v tom okamžiku otočil k Adrianovi zády a začal se živě bavit s Deanem Thomasem. Svého nejlepšího přítele naprosto ignoroval. Adrian na jeho záda několik vteřin zíral, než následoval jeho příkladu a otočil se k Hermioně s otázkou, co bude dělat odpoledne a jestli mu nechce pomoct s jeho výzkumem v knihovně.