Rodinné vazby

27. Už jste slyšeli o slově způsobilost?

Ale o něčem přemýšlíš," tlačil na něj chlapec.

„To ano," ušklíbl se profesor, „ale je to pořád jenom nápad. Ale až to trochu promyslím, budeš první, kdo se o tom dozví. Možná bychom mohli příští léto pracovat na společném projektu..."

Při té představě Harryho úsměv zazářil víc než dvanáct Lumosů.

Harry si dělal starosti. Bradavický expres právě přijel k nástupišti a po jeho bratru nebylo ani stopy. Adrian trávil poslední noc prázdnin v Doupěti, a i když Harry na nástupišti zaznamenal rezavé vlasy rodiny Weasleyových, havraní vlasy jeho bratra u nich neviděl.

Zklamaně si povzdechl, zvedl se ze své sedačky a vypustil ven Hedviku, aby mohla letět do Bradavic sama a nechat mu tak prostor pro hledání svého bratra. A to doufal, že to bude klidná jízda vlakem!

Prvním Weasleym, kterého potkal, bylo jedno z dvojčat, které ho informovalo, že Adrian s Ronem byli přímo za nimi, když přišli na nástupiště. Jako další Harry zamával na Ginny, která se na něj poněkud omámeně usmála. Harry hned poznal, že je hluboce zabraná do svých myšlenek. V rukou pevně svírala něco, co vypadalo jako deník. Harry jí nezáviděl. První týdny v Bradavicích byly jedním velkým šokem. Rozhodl se dopřát jí klid na přemýšlení a pokračoval ve svém hledání. Jako dalšího nenašel Rona ani Adriana, ale velmi ustaranou Hermionu.

„Harry, neviděl jsi Rona nebo Adriana?" zeptala se rovnou k věci. Taky tě rád vidím, pomyslel si Harry suše.

„Ahoj, Hermiono. Ne, sám je hledám." Nebelvírka zatahala za okraj svého hábitu – opravdu už si ho oblékla?

„Když je najdeš, tak mi to, prosím, přijď říct." S tím prohlášením se otočila na podpatku a odešla pryč, aby pokračovala v hledání. Harry zavrtěl hlavou nad Hermioniným neklidem. Nedokázal ale setřást vlastní nejistotu, kde jenom mohl Adrian být?

O hodinu a půl později byl Harry zpátky ve svém kupé, hluboce zabořený v sedačce, ztracen v myšlenkách. Už nebylo pochyb. Ani jeho bratr ani Ron nenastoupili do vlaku. Jeho mysl mu nabízela tisíce různých scénářů o tom, co se mohlo stát, a on začal litovat, že Hedviku poslal napřed. Kdyby tu byla, mohl dát aspoň vědět rodičům.

Uvažuj racionálně, Harry, nutil sám sebe a na palci točil skrytým prstenem, který dostal od Severuse k minulým Vánocům.

Harryho rodiče na nástupišti byli a Weasleyovi zrovna tak. Kdyby měl Adrian problém a nemohl z jakéhokoliv důvodu nastoupit do vlaku, už by ho dávno našli a pomohli mu. To pomyšlení ale neuklidnilo divoký tlukot jeho srdce, ani zběsilý roj myšlenek.

Měl ohledně toho všechno zlé tušení. Kdy se jeho bratr ztratil, aniž by se dostal do nějakých potíží? Nikdy, ozval se hlásek v jeho hlavě, a on si znovu povzdechl.

Najednou se dveře kupé otevřely a objevil se rozčepýřený Neville Longbottom. Jeho vlasy byly divoce rozcuchané, školní uniformu měl zapnutou, jak mu knoflíky zrovna padaly pod ruku, byl zpocený a lapal po dechu, jako by do dveří doběhl přímo z Londýna. Jeho pohled padl na Harryho a on sklopil hlavu v gestu, které si Harry vyložil jako zahanbení.

„Pojď dál, Neville," vyzval ho místo přivítání. „Jsi v pořádku?"

Chlapec jednou přikývl a vešel dovnitř, dveře za sebou pevně zavřel. Tiše se posadil naproti Harrymu a zdálo se, že zvažuje svoje poslední prohlášení – dobře, přikývnutí – pak ale svěsil ramena a zavrtěl hlavou.

„Co se stalo?" zeptal se teď už opravdu znepokojený Harry.

„Malfoy," bylo tím jediným, co z hnědookého chlapce vypadlo. Potom opět zahanbeně svěsil hlavu.