Rodinné vazby

56. Otřesy

„Cataracta!" křikl nakonec, z hůlky mu vytryskl silný proud vody, který padal přímo na draka. Celou arénu pohltil dým a Harry měl možnost vlézt rovnou do hnízda. Když pára ustoupila, divákům se naskytl pohled na sochu živého draka a Harryho Pottera držícího zlaté vejce v gestu vítězství.

Severus Snape nemohl odtrhnout oči od arény před sebou, jeho dech byl nevyrovnaný. Srdce mu divoce bušilo a točila se mu hlava. Jeho čtrnáctiletý syn právě přeměnil padesát stop vysokého, ostnatého, oheň chrlícího maďarského trnoocasého draka v sochu. Byl to ten nejděsivější okamžik v jeho životě. A to byl svědkem nejhrůznějších a nejděsivějších okamžiků nedávné historie, nemluvě o setkáních s lordem Voldemortem plných mučení. A stejně měl stát v klidu, zatímco jeho syn bojoval s drakem? Radši by každý den podstoupil dobře zacílený Cruciatus. A pak tu byl způsob, jakým se jeho syn se zmíněným drakem vypořádal.

Harry mu samozřejmě řekl, že má plán. Odmítal mu ale říct, jaký. Nějakým způsobem se z něj za ty roky stal pěkně tvrdohlavý mezek. Uklidňoval ho jen tím, že když to nebude fungovat, použije klasickou kletbu zaměřující se na oči, což by bylo otázkou několika vteřin. Mistr lektvarů se s ním samozřejmě hádal, že by to měl provést co nejrychleji a zmizet. Drak umí chrlit oheň rychleji, než člověk stačí vůbec mrknout, a není to bytost, se kterou by bylo radno si zahrávat. Harry mu poté klidně vysvětlil, že trénoval dnem i nocí, aby přivedl kouzla, která bude potřebovat – ať už to byla jakákoliv – k dokonalosti. Věřil ve své magické schopnosti. I kdyby to neřekl nahlas, ten den to Severus mohl jasně vidět v jeho očích. Ne, že by o tom někdy pochyboval. Jen chtěl, aby se Harry dostal z arény, co nejrychleji bude možné.

Při pohledu zpět si uvědomil, že z něj měl vytáhnout aspoň hrubý popis toho, co měl v plánu, zvlášť po tom, co zjistil, že na něj dohlíželi Neville Longbottom a Draco Malfoy. Když se díval na obrázek před sebou, mohl dospět k jedinému závěru. Všichni tři jsou pěkní blázni. Geniální blázni.

Boj samotný byl úžasný. Všichni tři šampioni před Harrym také projevili odvahu, samozřejmě. Ale když vešel jeho syn, Severus věděl, že všichni tři před ním vcházeli dovnitř mnohem šokovanější. Možná to bylo Harryho postavením, možná tím, jak zpříma se díval do žlutých očí běsnícího draka. Možná za to mohl fakt, že se usmál, než pozvedl hůlku. Ať už to bylo cokoliv, instinkt Mistra lektvarů ujistil, že ať už si Harry připravil cokoliv, nezklame ho to.

Když první kouzlo draka udeřilo a pokrylo jeho čelist ledem, byl překvapený. Samozřejmě, dračí čelisti byly nebezpečné, s velkými zuby a – u Merlina – ohněm, ale nebyl to primární cíl někoho, kdo se chce drakovi postavit. Mezitím Harry seslal druhé kouzlo a Severus se vzdal snahy racionálně celý souboj vysvětlit a prostě se jen díval, s bradou pokleslou a jen vteřiny od infarktu. Zvuk tavících se kamenů byl ohlušující a šum tavícího se magmatu, rychle se rozšiřujícího po zemi a stoupajícího vzhůru, bylo víc ohromující než cokoliv, co čekal. Brzy byl drak žhavou hmotou obklopen a její žár dosahoval až k němu. Ochranná kouzla kolem publika pod tím náporem problikávala.

„Merline!" slyšel vydechnout Lily o několik sedadel dál, nedokázal ale odtrhnout zrak ze scény před sebou, aby se na ni podíval. Musí si poradit sama. Mezitím láva obklopila celého draka a Harry seslal svoje poslední kouzlo. Magma ztuhlo pod náhlým kontaktem s vodou, kterou na něj Harry seslal, a celá aréna byla zahlcena dýmem. Všude bylo neproniknutelné ticho, dokud vítr mlhu nerozfoukal a neukázal tak obrázek zkamenělého draka a Harryho, držícího zlaté vejce.

Výsledný aplaus byl tisíckrát ohlušující než dračí řev. Lidé křičeli a tleskali, někteří užasle ukazovali na draka – jehož oči jako jediné nebyly pokryté lávou a horečně těkaly sem a tam – ostatní byli příliš šokovaní, než aby dělali něco jiného kromě otupělého tleskání.