Rodinné vazby

64. Hřbitov

Dotknout se ho by znamenalo čelit něčemu, co se mu nemuselo líbit. S jeho štěstím to mohlo být něco životně nebezpečného. Přesto ale neměl úplně na výběr. Došel tak daleko. Příliš daleko, než aby to teď vzdal. Hluboce se nadechl, natáhl se a dotkl se poháru. Zavřel oči a skočil do neznáma.

Ten pocit trhnutí u pupíku znal, stejně jako pocit, že se celý svět kolem točí. Pohled, který se mu naskytl, když znovu otevřel oči, ale známý nebyl. Lehce dezorientovaný a naprosto zmatený se rozhlédl kolem sebe. Jak očekával, byl venku z bludiště, ale jak se díval kolem sebe, s hůlkou v pohotovosti, zděšeně si uvědomil, co je tohle místo zač. Hřbitov. Navzdory chvění, které se ho zmocnilo, se snažil přemýšlet. Přece je trénovaný pro situace, jako byla tahle.

Znovu se podíval na pohár tří kouzelníků, třpytil se ve svitu měsíce. Pořád je to přenášedlo, uvědomil si. Možná byla tohle poslední část úkolu? Ten nápad ale okamžitě zavrhl. Dotkl se poháru. Turnaj skončil. A jestli byl pohár stále přenášedlem, uvědomil si s hrůzou, znamenalo to, že někdo musel seslat kouzlo na to, kterým už pohár začaroval někdo dřív. Přenášedlo na přenášedlu. Ministerstvo taková přenášedla používalo k přepravě bystrozorů při jejich misích. K jejich vytvoření byla třeba složitá a pokročilá magie. Harry ale nějak věděl, že tohle nebude ten případ. Ten, kdo přenášedlo vytvořil, to udělal z nutnosti. Jestli měl pohár dostat šampiona z bludiště, pak se Brumbál jistě ujistil, že jeho kouzlo jen tak někdo nezlomí. A když neznámá osoba umístila další kouzlo přes to jeho, znamenalo to, že ji nezajímá, kdo se poháru dotkne. A taky, že nevěří, že její oběť bude schopná použít ho k návratu zpět.

Harryho první myšlenkou bylo znovu sebrat pohár, opustit tohle místo a už na něj nikdy nepomyslet. Když už se natahoval ke stříbrnému uchu, přimrzl na místě. Tohle byla past. Propracovaná past, když nevyvolala pohotovost u žádné z Brumbálových ochran. A téměř určitě nebyla nastražena na něj. Jeho myšlenky okamžitě zaletěly k Adrianovi. Jeho bratr se do turnaje dostal z důvodu, který nedokázali pochopit. Až doteď. Tím, že se poháru dotkl jako první, nejspíš narušil plán, který vznikl víc než před deseti měsíci. Ale když on je teď tady, sám, kde je jeho dvojče?

Znovu, a mnohem pozorněji, se rozhlédl po hřbitově – zdál se prázdný. Na levé straně mohl vidět blikající světla nějaké vesnice, na té pravé nízký kopec. A za ním zář blikajícího ohně.

Najednou se směr větru změnil, vál teď od kopce a přinesl k Harrymu slova pronesená zděšeným, bolestným hlasem, který připomínal spíš skučení. Společně se slovy Harry ucítil stopy magie. Zkažené, velice špatné a mocné magie.

„Kr... krvi nepřítele... uzmutá násilím... ty... vzkřísíš svého nepřítele."

Harrymu zamrzla krev v žilách. Slova byla pronesená anglicky, nepodobná jakémukoliv rituálu, o kterém slyšel. Dokázal ale ve vzduchu vycítit stopy magie. Někdo to udělal. Někdo vytvořil zcela nový rituál a teď ho použil. Krevní rituál, uvědomil si. Pevněji stiskl hůlku a rozběhl se ke kopci. Jeho bratr se měl dotknout poháru. Do turnaje se dostal z nějakého důvodu. Někdo použil krevní rituál vzkříšení, který vyžaduje krev nepřítele. A to mohla udělat jen jedna osoba.

Harry doběhl na vrchol kopce a najednou si připadal podivně rozděleně, jako by se na groteskní scénu před sebou díval očima někoho jiného. Uprostřed plácku mezi náhrobky stál kotel, naplněný jasnou, bílou tekutinou. Vedle něj se svíjel muž a tiskl si k sobě pahýl pravé ruky, z něhož na zem tekla krev. A Adrian - Merline, to ne! - byl připoutaný k velkému, mramorovému náhrobku a vypadal vyděšeně.

Než Harry stačil vykřiknout, jasný záblesk světla z kotlíku ho na chvíli oslepil a výhled mu zahalil oblak páry, který se z kotle vynořil. Ani nechtěl, aby se pohled vyjasnil. Přikrčil se. Už tušil, co uvidí.