Rodinné vazby

29. Zkamenělí studenti a podezření

„C... co je?" ozval se omámený hlas z druhé strany místnosti, načež se ozval praskající zvuk, který doprovázel skřítkovo přemístění.

„Rone, neuvěříš, co mi zase stalo!" zašeptal Adrian ke svému rudovlasému kamarádovi. Harry získal podezření, že zítřejší zápas bude muset odehrát po velice krátkém spánku. A měl pravdu.

Když se druhý den ráno Harry probudil, bolela ho hlava ze všech informací, které minulou noc získal. Současně se bál nadcházejícího zápasu a také toho, že si hned po něm bude muset promluvit se Severusem. Odkládal to už moc dlouho a tušil, že nechybí moc, než mu Mistr lektvarů udělí školní trest, jen aby s ním mohl mluvit.

Odhodil přikrývku, protřel si oči a zamířil do koupelny, aby si aspoň opláchl obličej. Po cestě vzbudil i svého bratra.

Ostatní chlapci v pokoji jim popřáli hodně štěstí a oba bratři se vydali do Velké síně, kde se u prázdného nebelvírského stolu připojili ke zbytku týmu, aby se před cestou na hřiště aspoň trochu najedli.

Harry na svoji vlastní nervozitu málem zapomněl až v okamžiku, kdy se snažil uklidnit svého pobledlého bratra. Adrian si stále nervózně upravoval brýle na nose, snažil se uhlazovat si vlasy a hábit.

„Až se dostaneš do vzduchu, budeš se cítit líp," uklidňoval ho Harry a sebejistě se usmíval. Nebyl si jistý, jestli vyhrají, ale jistě věděl, že všechny obavy zůstanou dole na hřišti. Ve vzduchu už se musíte tak soustředit na hru, že na starosti nemáte čas.

„Myslíš?" zeptal se Adrian s nadějí.

„Vím to," potvrdil Harry a mrkl na něj, čímž perfektně napodobil Lockharta.

„Tým do šaten!" zavolal Wood, když se před Velkou síni začaly ozývat kroky probouzejících se studentů.

„A je to tu zase..." zamumlal George.

„Zmijozel má lepší košťata než my," začal Oliver svůj proslov v šatně. „O tom není pochyb. My ale máme na košťatech lepší hráče. Létali jsme za každého počasí..."

„Pravda," potvrdil šeptem George, „od září jsem ještě neuschl."

„...a budeme hrát tak, aby litovali dne, kdy si ten slizoun Malfoy koupil místo v jejich týmu," nenechal se přerušit Wood. Oči mu zářily záblesky horečnatého šílenství a on svůj pohled stočil k Harrymu.

„Vsázím na tebe, Harry, ukaž jim, že chytač musí mít víc než bohatého otce. Chyť Zlatonku dřív než Malfoy, nebo to aspoň zkus ze všech sil, které ze sebe vydáš, protože my dneska musíme vyhrát, Harry. Prostě musíme!"

„Takže žádný tlak, Harry," mrkl na něj Fred.

„Vždycky je takový?" zeptal se Adrian, který vypadal vyděšeně.

„Děsivý a paranoidní?" odvětil Harry bezstarostně.

„Ano."

„Ano," opakoval odpověď Harry.

„Aha," pousmál se Adrian.

Tým vystoupil ven za hlasitého jásotu studentů ze své koleje, a také z Havraspáru a Mrzimoru, kteří byli proti Zmijozelu natolik, že fandili i svým soupeřům. Ze stran zmijozelských se naopak ozývalo protestní bručení.

Oba týmy se brzo shromáždily uprostřed hřiště. Po příslibu čisté hry je madam Hoochová vybídla, aby se vznesly do vzduchu.

Harry se okamžitě začal dívat po zlatém míčku, nehodlal nechat Malfoye, aby se k němu dostal první.