VLČÍ TOUHA

První setkání

15.srpna 2001, Berchtesgaden, Německo.

Probudila mě prudká bolest hlavy.
Zamžourala jsem na hodinky, které ukazovaly půl dvanácté.
Panečku! To sis, ale pospala, holka.
Ještě než jsem vstala z postele, držela jsem telefonní sluchátko v ruce, připravená zavolat do nakladatelství Verlag Dashöfer.
Zoufale jsem toužila povědět Hildě o Karlu Nitschovi.
Zaváhala jsem a počítala všechny ty minuty, které by trvaly, než bych jí vylíčila celý příběh včerejšího večera.
Jenže to by vedlo k dalším otázkám, ke kterým nejsou odpovědi.
Možná bych to mohla zkrátit a skončit tím, že se zmíním pouze o něm. Spojitost sympatického úspěšného právníka se starou dámou, která položila růži na trosky Berghofu, Hitlerova sídla, zatím vynechám.
Neuvědomila jsem si, že je linka  stále v provozu, dokud se neozvala spojovatelka a nezeptala se, kam mě má přepojit.
Rozhodla jsem se, že nebudu o ničem mluvit, že se chci jen uklidnit tím, že si s ní jenom popovídám.
Požádala jsem o spojení dálkového hovoru, dala spojovatelce telefonní číslo Hildy do její kanceláře v Berlíně a poslouchala vyzváněcí tón.
Nikdo to nebral.
Zase pracovní schůzky? Nebo vysedávaní v její oblíbené kavárně, kam každý den po obědě ráda chodila.
Představila jsem si, jak si dopřává šalek Galliana, k tomu přikusuje jablečný závin a je jí jedno, že jí potřebuji.
Nejsem si jistá, jak dlouho jsem poslouchala vyzváněcí tón, než jsem to konečně vzdala a zavěsila.
Taky dobře.
Nechtěla jsem jí děla starosti svými divokými spekulacemi.
Ne teď, zatím.
Vklouzla jsem do mých oblíbených květinových šatu, popadla spisovatelský blok a zamířila do hotelové restaurace, kde se právě hostům začal podávat oběd.
V naději, že znovu potkám Karla,
usadila jsem se na terase, dál od ostatních, na místo, které bylo ohromující svým výhledem na krásné údolí Berchtesgadenu s malou vesničkou uprostřed.
Počasí bylo jak malované. Slunce příjemně hřálo do zad a mírný horský vánek čechral mé vlasy.
Objednala jsem si lehký zeleninový salát s kuřecím masem a karafu vody s mátou a citronem.
Rozhlédla jsem se kolem.
Na terase bylo slyšet spokojené cinkání příborů.
Staří manželé obědvali bok po boku, každý skleničku vína, soustředěně se nakláněli nad jídlem.
Skupinka mladých žen kolem třicítky se hroutila v záchvatech bezmocného chichotání, zatímco nedaleko obědvající osamělá žena vzhlédla a zamračila se.
Podnikatelé v šedých oblecích si zapalovali doutníky. Francouzští turisté se snažili rozluštit jídelní lístek.  Zamilovaný pár. Rodiny s pubertálními dětmi.
Povzdychla jsem si.
Karl nikde.
Z kabelky jsem vylovila svůj poznámkový blok, napila se vody a začala psát.
Zabrala jsem se do práce. Už jsem nevnímala ruch restaurace, smích hostů, chvatné pobíhání číšníků mezi stoly, skřípání nohou od židlí na podlaze.
Moje mozkové buňky začaly pracovat na plné obrátky.

                                ***

Po dvou hodinách, cestou zpátky do mého pokoje, jsem se vracela přes recepci s plným odhodláním, že tam zanechám vzkaz pro Karla.
Netušila jsem však, že bude rychlejší.
Spatřila jsem ho, jen co jsem vstoupila prosklenými dveřmi.
Vysoký, statný, pohledný muž, který doslova vyzařoval mužnost a elegantní styl.
Měl na sobě tmavě modré sako a nažehlenou bílou košili. Mluvil do mobilu a kolem něj stála hromada kufrů, které zaměstnanec hotelu jeden po druhém odnášel.
Zčistajasna mě zachvátila panika. Snažila jsem se ji ignorovat
Přece se nemůže vypařit. Ne, právě teď!
Karl stále telefonoval, máchal při tom rukou ve vzduchu, pak se otočil a naše pohledy se střetly.
Zamával mi, ukázal na mobil, 'jakože toho člověka nemůže setřást' a vydal se ke mě.
,,Ahoj, jak jsi tady dlouho?" strčil mobil do kapsy a obdařil mě svým typickým neodolatelným úsměvem.
,,Moc dlouho ne." odpoveděla jsem.
Sundal si sluneční brýle a já spatřila jeho modré oči, které mě zvědavě zkoumaly.
Cítila jsem nával horka.
,,Vypadáš nádherně." řekl a vzal mou ruku, kterou nežně políbil.
,,Odjíždíš?"  vyhrkla jsem, a byla sama překvapená zbrklou otázkou.
Karl stáhl obočí.
,,Bohužel, ano. Vracím se zpět do Berlína. Řeším teď jednu kauzu, kterou musím pečlivě prostudovat."
,,Chápu." špitla jsem mírně zklamaným tónem.
Karl zalovil v kapse svého saka a vytáhnul bílou kartičku, kterou mi podal. Byla to vizitka s jeho jménem a telefonním číslem, nejspíš do jeho právnické kanceláře.
,,Chystal jsem se, že ti ji nechám na recepci, ale už není třeba." odvětil.
,,To samé jsem chtěla udělat já." v tom jsem vyndala mojí vizitku, kterou jsem měla zastrčenou v bloku.
Karl si jí vzal a zasmál se. Měl nakažlivý smích a byl opojně okouzlující.
,,Karle..." ozval se slabounký, přesto zřetelný hlásek.
Karl se otočil a můj úsměv okamžitě zmizel z tváře.
Za ním stála pečlivě ustrojená stará žena a v sukovitých rukou držela pevně černou kabelku.
Byla to ONA.
Zamrazilo mě vzrušením.
Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep a srdce bušilo jako o závod.
Záhadná stařenka stála přímo naproti mně, upírala na Karla a na mě uslzené, průsvitné oči.
,,Dovol mi," začal Karl. ,,Rád bych ti představil mou milovanou Großmutter."
Jeho babička!?!
Stuhla jsem v naprostém úžasu a měla  co dělat, abych zachovala klid.
Napřáhla jsem ke stařence ruku.
,,Sarah Reimannová. Velice ráda Vás poznávám, madam."
Její křehká vrásčitá dlaň lehce stiskla tu mou.
,,Oma, tato mladá a talentovaná dáma je úspešnou spisovatelkou. Není-liž pravda?" řekl vznešeně a s úsměvem.
,,Karl přehání." mávla jsem rukou a polilo mě horko. ,,Na kontě mám zatím pouze jeden publikovaný román." řekla jsem s nervózním úsměvem.
,,Který se stal světovým bestsellerem."
dodal a mrkl na mě.
Karlova babička spočinula zrakem na mém spisovatelském bloku do kterého jsem si před chvílí zapisovala poznámky o Berghofu.
,,O čem píšete?" zeptala se mě s mírným zájmem.
Jako přistižena při činu, v rozpacích, zaskočená její otázkou, jsem silněji sevřela blok ve svých zpocených dlaních a přitáhla ho blížeji k sobě.
,, Já.... aktuálně si dělám jenom krátký poznámky." odpověděla jsem a nedokázala jsem od staré ženy upřít zrak jinam, nedokázala jsem opustit a přestat ji sledovat.
Sněhobílé jemné vlasy sčesané do úhledného drdůlku. Vrásčitá, uvolněná, přesto vážná tvář, postavou drobounká, páteř ohnutá nemocí či věkem.
Hádala jsem jí dobrých osmdesát pět let, ne-li víc.
,,A prvním krokem by mělo být nabírání inspirace právě zde." Karl zopakoval má slova při našem včerejším rozhovoru a já přikývla.
Přišel k nám muž z hotelové recepce a předal Karlovi klíče od auta.
,,Všechno je připravené, pane."
Karl poděkoval.
,,Doufám, že se vám pobyt líbil a brzy nás opět navštívíte." řekl mechanicky a zdvořile nabídl své pravé rámě stařence.
V bezprostřední blízkosti jsem měla možnost si ji naposledy prohlédnout.
Udivovaly mě hluboké brázdy a vrásky v obličeji.
Světlo v jejích očích, které mi připadalo příliš tajemné, bylo tak modré, jako by v nich měla oblohu.
Oči nestárnou.
Na malý okamžik, jsem si představila Karlovu babičku jako mladou dívku. Musela být opravdu nádherná.  Nepochybovala jsem o tom, že za její  doby o nápadníky něměla nikdy nouzi. Blesklo mi hlavou.
,,Můžeme,madam?" zeptal se muž.
Opatrně zavěsila do muže křehkou paži a její dlouhý rukáv pleteného svetříku se malinko vyhrnul.
Neunikl mi pohled na tři podélné táhlé jizvy, které se lemovaly okolo jejího pravého zápěstí. Na vrásčité kuži doslova svítily. Musely být velmi hluboké a bolestné. Pomyslela jsem si.
Stařenka spatřila, jak bedlivě pozoruji její zjizvené zápěstí. Ladným pohybem si rukáv stáhla a podívala se mi zpříma do očí. Působila tak klidně a vyrovnaně.
,,Nebudete první ani poslední, koho tohle místo inspirovalo k největším dílům všech dob. Přeji Vám hodně štěstí." řekla a za pomoci hotelového zaměstnance pomalu odešla ven z budovy a já s Karlem zůstala opět sama.
V ten moment jsem byla jak opařená.
,,Omu musíš brát s nadhledem," usmál se na mě Karl, ,,má už své roky a někdy je i pro mě tězké pochopit co povídá nebo o čem zrovna přemýšlí.
Rád bych tě zase viděl. Ozveš se mi." dodal.
,,Ano." kývla jsem hlavou.
Karl se na mě usmál a poté mi věnoval letmý polibek na tvář.
,,Tak naviděnou v Berlíně." řekl a otočil se k odchodu.
,,Karle!" stačila jsem ho zastavit.
,,Ano?" překvapeně se na mě podíval.
,,Tvá babička. Jak se jmenuje tvá babička?"
Karl zvedl obočí a na chvíli vypadal zmateně.
,,Ach, úplně bych na to zapomněl."  jeho úsměv odhalil dokonale bíle zuby a já soustředěně pozorovala ústa, ze kterých proudilo jméno osoby, která něco tajila a já se chtěla dozvědět, co.

                                 ***

Než jsem stačila dojít ke dveřím mého pokoje, uslyšela jsem zvonění telefonu, který mě vytrhl z přemýšlení. Odemknula jsem a vzala telefonní sluchátko. Na druhé straně se ozvala Hilda a já jí okamžitě skočila do řeči.
,,Máš stále kontakt na Felixe Schiffera?" dichtivě jsem se zeptala.
,,Myslíš na toho starýho Sherlocka Holmese?" zasmála se Hilda.
,,O co jde, Sáro?"
,,Potřebuji si ověřit jedno jméno." vzrušeně jsem polkla.
,,Teď není čas na vysvětlování. Všechno ti povím osobně zítra."
,,Zítra?" uslyšela jsem z jejího hlasu překvapení.
,,Ty už odjíždíš?"
,,Ano, právě jsem se odhlásila." oznamila jsem a jednou rukou spěšně otevřela mé zavazadlo.
,,Hildo můžeš ho prosím kontaktovat a zamluvit mi s ním schůzku? Je to velice důležité."
,,Neměj strach, je velice diskrétní a  spolehlivý." ujistila mě.
Musela slyšet, jak házím své věci do kufru a pak se mě zamyšleně zeptala :
,,Sáro, nemá to náhodou co do činění s tou záhadnou starou ženskou o které si mi vyprávěla?"
Mlčela jsem.
,,Sáro?"
,,Znám její jméno, Hildo! Jmenuje se
Margareth. Margareth Nitschová." doslova jsem křičela vzrušením.
,,A vsadím se s tebou o cokoliv, že ta žena osobně znala nacistického Vůdce  Třetí říše a moc dobře si na to pamatuje.
,,PANEBOŽE!" ozvalo se na druhém konci telefonní linky.