VLČÍ TOUHA

Skutečný příběh baletky

Vždy, když neodpouštíme z lásky, ale jen z dobré vůle, toho po času litujeme.

20. června 2002, Ludwigsfelde, Německo.

Pocítila jsem lehký vánek. Teplý vánek na své tváři. A možná i slunce. Cítila jsem květiny.
Z myšlenek mě vyrušil dotek ruky.
Nevím, jak dlouho bych byla schopná tam sedět a odmítat uvěřit tomu, co slyším. Možná navěky.
,,Paní Nitschová..." začala jsem, ale rázem zmlkla.
Vzala mou ruku do dlaní a lehce ji stiskla. Její dlaně byly rozpálené jako ohnivé plameny. Hřejivá energie z Margarethiných rukou mi teď proudila celým tělem. Cítila jsem se tak zvláštně.
Opětovala jsem stisk a kradmo na ní pohlédla.
Vyschlo mi v krku, když jsem znovu spatřila důvěřivý pohled jejích očí.
Spatřila jsem Sophii.
Sophii, která bývala andělem, ale kvůli zrůdám se vzdala křídel. Vzdala se všeho.
Upírala jsem na ní svůj pohled a pomalu rozeznavála detaily její tváře.
Byla překrásná. Vypadala jako panenka.
Rty plné a zářivé. Měla blonďaté vlásky spletené do copu a jasně modré oči.
Ty oči. Modré a bezedné.
Skrývaly věčnost, nepolapitelnou, nezjistitelnou. Žadné světlo se od nich nemohlo odrazit.
Něco řekla, ale nějak se mi to nedařilo přeložit do srozumitelné řeči.
Všechno bylo tak neuvěřitelné. Měla jsem pocit, že se mi to celé zdá, ale dotyk její ruky mi připadal skutečný.
Mladá křehká dlaň se opět stala vrásčitou a změnila se v suché dřevo.
Sophie se uprostřed rozkvetlé zahrady znovu proměnila do podoby staré ženy.
Pohladila mojí spocenou ruku, jako by chtěla ukonejšit vyděšeného ptáčka a poté ji pustila.
,,Myslím, že už nefunguje."
,,Prosím?"
,,Váš diktafon. Nejspíš přestal nahrávat," řekla s úsměvem.
Ten vynález, obepínající mé zápěstí, opravdu vypověděl službu. Červené nahrávací světýlko bylo vypnuté, ale na tom teď nezáleželo. Teď ne.
Nebyla jsem téměř schopná fyzicky otevřít ústa, abych si s Margareth promluvila o vší bolesti. Neměla jsem odvahu podělit se s ní o své myšlenky, obavy a vnitřní neklid.
Nebyla jsem schopná přiznat sama sobě, jak moc jsem byla jejím vypravováním fascinovaná.
Taky jsem si myslela, že se lidi nemění, ale pak jsem se nad tím zamyslela hlouběji. Margareth se změnila.
Vyprávěla, že byla vždycky nebojácná, když ji někdo naštval, neváhala mu to oplatit, někdy bývala tak impulsivní, až si tím ubližovala. Teď jsem v ní viděla rozvážnost a chladnokrevnou pevnost.
,,Když jste odjela z Berchtesgadenu," zeptala jsem se přiškrceně, ,,co se stalo pak?"
Margareth se kývala hlava, jako by byla moc těžká. Jeden pramen vlasů se jí uvolnil a spadl do očí.
Podívala se na mě, nejdřív překvapeně, ale pak jí v očích probleskla nějaká vzpomínka a neodpověděla mi.
Možná si sama nebyla jistá.
Ticho bylo tíživé.
Margareth se pomalu natáhla k zahradnímu stolku, otevřela zásuvku a vyndala balíček cigaret. Vytáhla cigaretu z krabičky, vložila ji do úst.
Všimla jsem si, že se jí třesou ruce.
Škrtla sirkou, zapálila si a zhluboka potáhla.
,,Nastala Noc dlouhých nožů a všechno se změnilo," promluvila nakonec.
,,Ten rozhovor, který jste slyšela. O likvidaci...."
,,To co řekl, to se stalo. Nikdy neplýtval slovy. V tomhle ohledu byl dost přesný."
Pronesla Margaret hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěla, abych to slyšela.
Znovu potáhla z cigarety a zadívala se do dálky.
Pak začala mluvit, aniž se na mě podívala.
,,V noci z 29. na 30. června roku 1934
se nakonec Ernst Röhm stal jednou z obětí Noci dlouhých nožů, spolu s ním nacisté zavraždili i další vysoce postavené členy SA, ale i některé Hitlerovy ,,nepohodlné" svědky jeho minulosti. Pouhých šest dní od mého odjezdu z Berchtesgadenu, pouhých šest dní od rozhovoru, který jsem nikdy neměla slyšet."
Pozorovala jsem, jak se v tváři staré ženy mění pocity, jak vzpomíná a já si skládala všechny ty útřzky dohromady.
,,Demokracie už byla pohřbena dávno. Již předtím neúprosně nastoupila totalita, jak říkával můj otec."
Po chvíli odmlky dodala:
,,Slečno Reimannová, dál už historii znáte. Hitler se stal vrchním velitelem ozbrojených sil a dosáhl absolutní moci."
Naposledy si potáhla a uhasila cigaretu.
,,Prosím, povídejte dál," naléhala jsem.
Margareth mi věnovala krátký pohled, který byl tak nečitelný na to, abych ho rozluštila.
,,Váš otec věděl, k čemu se v Německu schyluje," zajímala jsem se.
,,Ano. Neuměla bych mu asi říct, co jsem se dozvěděla a bála jsem se, jak by to dopadlo, až bych mu to řekla.
O to se postarali jeho přátelé, spolubojovníci a generálové. Nikdy v životě jsem ho neviděla tak rozčíleného. Kdybyste slyšela, jak otec zuřil, myslela byste, že nastal konec světa," pronesla Margareth a pak se zhluboka nadechla. Otřela si ruce o sukni, uhladila ji.
,,Otec věděl, že jsem nešťastná. I když mi zakázal veškerý kontakty s ním-"
,,Hitlerovi to nikdo zakázat nemohl." skočila jsem chápavě Margareth do řeči.
,,On byl zákon.Mohl dělat všechno, co chtěl. Ale platila jsem za to já."
Plnost jejích slov visela ve vzduchu, jako by svět na okamžik sladil svůj dech s naším, a já viděla, jak Margareth hledí do temnoty, oči soustředěné na něco, co jsem já nemohla vidět.
,,Hitler stále naléhal. Posílal mi dopisy. Tvrdil, že musím patřit jenom jemu. Když už jsem nevěděla, co mám dělat, pohrozila jsem mu otcem. Napsala jsem mu stručný dopis o tom, jak si otec nepřeje, abych se s ním stýkala."
,,Pomohlo to?"
Margareth zavrtěla hlavou.
,,Za pár dnů nato Hitler pozval otce na čaj. Čaj, na nějž byl tatínek pozván, se podával v Hitlerově bytě v Mnichově a přítomen byl jen jeho adjutant. Obdivoval mého otce už dřív za jeho odvážné zásluhy na frontě v první světové válce. Vážil si ho jako pravého polního maršála."
Margareth se odmlčela a na několik vteřin zavřela oči.
,,Hitler to dokázal. Dokázal obalamutit i mého otce. Změnil se. Víte, vše je stejné, jako když se upíšete ďáblu. Brzy za to zaplatíte."
Sledovala jsem její vážný smutný výraz.
Znovu si zapálila cigaretu a já si uvědomovala, že když si na to vzpomněla, bylo to příliš bolestné.
,,Každičkou noc jsem plakala. Ležela jsem na zemi, sama, ve tmě, dům strašitelně tichý," řekla a vydechla ta slova zároveň s kouřem. Znovu si potáhla a nechala si od rtů líně odletět kroužek dýmu.
,,Pamatuji si, jak se na podlaze přede mnou objevily tatínkovi boty. Byly tak nablýskané, že jsem v nich viděla odraz svého obličeje. Podívala jsem se na něj a on se usmál. Tatínku, pomoz mi.
Děvčátko moje, mám tě rád. Jsem na tebe pyšný. Sundal si čepici a klekl si vedle mne. Já už dál nemůžu.
Ale můžeš. Mysli na to, co budeš mít, až bude po všem. Pravil a já se k němu natáhla. Prosím, kdyby se cokoli stalo...
Chytil mě za ruku. Buď statečná, Sophie. Jsi moc krásná, než abys byla neviditelná. Snažila jsem se být statečná, ale nemohla jsem."
Ta poslední slova byla rozechvělým šepotem. Skoro jsem nedýchala.
Nastalo krátké ticho.
,,Hitler vás opravdu miloval."
Margareth mlčela, jen se na mě dívala.
,,Milovala jste ho někdy? Stejně hluboce?"
,,Ne." Objala se rukama. ,,Ne... víte.."
Nepamatovala jsem si, že by jí někdy takhle došla slova. Zavřela oči a zatnula prsty do vrásčité kůže. ,,Nemohla jsem."
,,Proč jste nemohla?"
,,Nedokážete si to představit, slečno Reimannová. Toužil mě zničit zaživa."
,,Zničit? Vždyť vás obdivoval. Byla jste přeci jeho múza. Tak proč by se o to pokoušel?"
Margareth se na mě zkoumavě zadívala. Po chvíli řekla:
,,Obdobím mého vývoje od třinácti téměř do dospělosti se jako černá nit táhlo spojení s člověkem, které bych mohla nazvat ,,školou pro vývoj neobvykle pevné síly vůle". Můj osud věděl, že tuto zbraň budu v životě potřebovat."
Stará žena se krátce zasmála a pak opět zvážněla.
,,Hitlerova povaha byla směsí cílevědomého a neúprosného snažení o to nejčistší a nejkrásnější, a touhy po moci a sobectví, až chorobně vystupňovaného. Miloval mne, ale vlastně miloval sám sebe a chtěl ze mě udělat poddajnou otrokyni.
Ihned poznal, že se na věci dívám stejně niterně jako on. Chtěl ze mě vychovat dívku, zcela podle svých představ. Chtěl zničit mé samostatné myšlení. Přinášel mi nádheré knihy o umění, hudbě, světových dějinách a dějinách hudby, nejlepší moderní i klasickou literaturu a trval na tom, abych tato díla četla. Bylo to velmi krásné a milé, ale současně mě chtěl zcela cílevědomě dostat do své moci.
Těsně po tom, co se stal nejmocnějším mužem Německa mi řekl, abych se považovala za jeho majetek."
,,Jeho majetek?"
Bylo mi Margareth líto a se zájmem jsem poslouchala dál její vyprávění.
,,Ano. Vše, co jsem chtěla číst, jsem mu musela nejdřív ukázat, aby mi to dovolil. Neměla jsem se už s nikým přátelit, aniž mi předem dal svolení. Jako všechny mladé dívky jsem také chodila do hudebních barů v Berlíně. Tančila jsem nesmírně ráda a stejně ráda jsem se bavila s mladými lidmi. To všechno se mu nelíbilo. Avšak byla jsem mladá, chtěla jsem si užívat života a veselit se s ostatními."
,,Žárlil na vás?"
,,Žárlil na každého muže, který se podíval směrem ke mně. Nejhorší ze všeho bylo, že jeho žárlivost šla ruku v ruce s jeho téměř neukojitelnou touhou po moci."
Margareth mírně zavrtěla hlavou.
Pak se ke mně opět otočila, věnovala mi hluboký pohled a řekla:
,,Nebudu vám lhát, slečno Reimannová.
Zpočátku mi to lichotilo, že si tak všeobecně uznávaný, obdivovaný muž zvolil mne, mladou naivní baletku, která chtěla svým tancem dobýt celičký svět. Dokázal být zářivě duchaplný, často jsem se nádherně bavila. Věrně navštěvoval mé baletní vystoupení. Celé hodiny jsem strávila u klavíru a hrála líbeznou světovou hudbu jenom pro vůdce. Také se mi líbilo, že měl na přátelství a lásku stejně vážný a hluboký názor jako já. Ale když jsem cítila, jak se mě pokouší systematicky sevřít svou vůlí stále víc a více, jako železnou obručí, začala mne jeho láska obtěžovat. Začal boj, hrozný boj mezi neviditelnými silami dvou duší."
,,Co tím myslíte, paní Nitschová?" zeptala jsem se.
Margareth si odkašlala a pokračovala znovu syčivě tichým hlasem:
,,Čím více Hitler cítil, že z jeho moci vyrůstám, tím pevněji mne chtěl držet.
Stále jsem ve skrytu duše doufala, že se jeho žárlivost uklidní. Když se však časem můj ženský půvab dále rozvíjel, neznala jeho žárlivost hranic a stále častěji mi dělal hrůzné scény.
Když mne mnoho hodin trápil, upadl do opačného extrému, prosil mne o odpuštění. Takřka žebral o mou lásku a sliboval, že mě už nikdy nebude trápit."
,,Citově vás vydíral?"
,,Ano. Takové výstupy pro mě byly naprosto nesnesitelné. Nikdy předtím jsem doma nic podobného neviděla.
Otec měl velkou moc, ale ta vyzařovala samovolně. Nikdy nechtěl svou moc vnucovat jiným. Nechal každého, jaký byl, a nechtěl, aby ho ostatní slepě následovali a poslouchali. Tehdy byl obdivovaný a uznávaný člověk, který zaujímal vedoucí postavení na úřadě a přesto nebyl vůči jiným lidem, kteří stáli pod ním, nikdy panovačný nebo tyranský. Byl jako pilíř, jak doma, tak ve svém úřadě, o který se mohl každý opírat. Stovky jeho podřízených a všichni naši příbuzní vyhledávali jeho radu. Byl spravedlivý, stědrý a vždy ochotný pomoci. Myslela jsem, že všichni lidé jsou takoví.
Nevěděla jsem, co je to bezohlednost, sobectví, protože jsem se s tím doma nikdy nesetkala. U nás panovaly v každém ohledu zdravé názory a pravá, nesobecká láska. Nemohla jsem vědět, co je sadismus a masochismus, a nemohla jsem pochopit, a tím méně snášet scény, které mi Vůdce německého národa dělal. Chtěla jsem se osvobodit. Být svobodná."
Na chviličku se zamyslela.
,,Dlouhou dobu jsem se však neuměla bránit jeho vůli. Také moje přirozená věrnost a pochopení pro lidské slabosti mne dlouho držely zpátky. Ale má vůle se lety vyvinula a náhle jsem si položila otázku, proč mám toto trápení dále snášet. Jednoho dne jsem mu řekla, že chci být volná. Nechtěl o tom nic slyšet.
Bojovali jsme spolu zoufale, neboť jeho vůle mne stále ještě svírala jako kleště. Čím déle jsem s ním však musela bojovat, tím více se moje vůle vyvíjela v odolnost, která postupně jeho sílu převýšila. Přišel okamžik, ve kterém už jsem měla dostatečnou odvahu, abych mu řekla, že chci raději umřít než abych měla žít dál s výčitky svědomí po jeho boku. Na to následovaly opět bouřlivé scény, jenže už nepůsobily. Litovala jsem ho, ale zároveň jsem jím zcela opovrhovala pro jeho jednak tyranské a jednak úplně zbabělé jednání.
Tenkrát jsem ještě nevěděla, že tyto dvě vlastnosti spolu úzce souvisejí jako doplňující se poloviny téže nemoci.
Cítila jsem však to chorobné v něm a chtěla jsem se z toho za každou cenu osvobodit. S krajním úsilím jsem jeho vůli setřásla."
V očích stařenky se třpytily slzy.
,,Nikdo mě nezáchranil," pronesla zlomeně. Plakala; tiché, stříbrné slzy jí stékaly po tváři, skapávaly jí z brady a zanechávaly stopy na tenké látce pleteného svetru.
Uchopila jsem Margareth za ruku a pohladila ji po tenké kůži na dlani. Uvědomila jsem si, jak je hubená, křehká a tak bezmocná.
,,Nikdo mi nepomohl. Byla jsem sama, úplně sama. Všechny ty dlouhé bolestné roky."
Odmlčela se a utřela si slzy.
Když jsem se dívala na Margareth, najednou jsem naprosto jasně pochopila, proč byl tak její příběh utajován. Podkopával základy všeho, čemu jsme věřili. Nemohla jsem tomu všemu sama uvěřit.
Trpěla.
Celé ty roky. Snažila se to zlehčovat, ale viděla jsem jizvy na zápěstí.
Málem umřela. A kromě těch na pokožce měla i další jizvy.
Ty mi dělali největší starosti - pohled do dálky, zaťatá pěst, vzdorně ohrnutý ret při nějaké vzpomínce.
Pár minut jsme seděly v tichosti. Nakonec Margareth klidným hlasem pronesla:
,,A pak se zničehonic jako strážný anděl objevil Ryan. Jistě vím jenom jedno - zachránil mi život."

____________________
Drazí čtenáři a drahé čtenářky,
přeji vám krásný Den nepřečtených knih. Rok se s rokem sešel a znovu přišel čas na to, začít psát.
Ti věrní vědí...celé čtyři měsíce trvalo, než se opět dočkali pokračování Vlčí Touhy. Po tak dlouhé pauze jsem se vrátila zpátky. Ano, už to tak je. Dokud tuhle knížku nedopíši, nebudu mít klid.
🤔 Tak snad jste na mě nezapomněli a oceníte, že jedeme v tomto příběhu dál. Předem vám děkuji za ⭐⭐⭐ a komentáře. 😊

Čtenáři, přátelé našeho vesmíru!
V první řadě Vám všem chci poděkovat za trvalou přízeň. Velice si toho vážím. Bez Vás by celá moje tvorba postrádala smysl.
Přeji Vám všem, drazí přátelé, do nového roku 2020 jen to nejlepší.
A pamatujte:
Nikdy se nestyďte za své téma a svoji vášeň, kterou do textu dáváte. Nenechte se odradit! Nenechte se strhnout kritickým myšlením a srovnáváním sebe sama se slavnými spisovateli. A opět zdůrazňuji - pište svým srdcem!

S láskou ♥️

_________________Vaše Michelle_____