VLČÍ TOUHA

Kontakt - Tajný úkol pro baletku

Důvěra je jako velmi jemná květinka - dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne.

30. zaří 1937, Deutsches Opernhaus, Berlín, Německo.

Světla lustrů byla pohaslá a prostor hlavního sálu berlínského divadla osvětloval jen pár ozdobných nástěnných lamp po stranách.
A pak se rozzářil reflektor namířený na Herr Kleibera, který stál na stupínku před orchestrem.
,,Ctěné dámy a vážený pánové, milovníci německé i světové opery, příznivci baletu. Je mi ctí a potěšením - považuji to za svou povinnost, slavnostně vyhlásit konečný výsledek na kterém se shodla komise ministerstva kultury."
Ředitel Národního divadla mluvil k přítomným v sále, zatímco Ilse a Sophie netrpělivě vyčkávaly ve foyer na zavolání.
,,Všichni jistě napjatě čekáte, která z dívek se stane představitelkou hlavní sólové role v největším a nejvýznamnějším vystoupení v historii berlínského Národního divadla. Nepochybuji o tom, že vítězku zajisté čeká zářivá baletní kariéra."
Atmosféra se dala krájet.
,,Děvčata, prosím," pokynul Herr Kleiber rukou.
Baletky za ním poslušně vyšly na jeviště a každá se postavila z jedné strany ředitele.
,,Od předsedy poroty jsem obdržel informaci, že hlasování komise bylo ve výsledku jednoznačné."
Sophie snad ještě nikdy nebyla na jevišti tak nervózní.
Pevně svírala propletené prsty rukou a měla sklopený zrak, zatímco Ilse sebevědomě rozdávala úsměvy i energii na všechny strany.
Sophie věděla o chybě, kterou během zkoušky udělala a stejně tak dobře tušila, že komise žádné chyby neodpouští.
Jen těžce se smiřovala s myšlenkou, že na jejím vysněném místě bude Ilse, která svůj tanec zvládla bez jediného zaváhání na výbornou.
,,Představitelkou hlavní sólové role se stává....!"
Herr Kleiber se otočil na dirigenta a za ním jako na povel zavířily bubny.
Sophie nedýchala. Snažila se neomdlít nervozitou. Zavřela oči a pevně stiskla víčka.
Bouchly činely, vítězoslavně zařvaly trubky.
,,Sophie Shönmann!"
Jakmile mladá baletka uslyšela své jméno vytřeštila oči a zalapala po dechu.
Lidé v divadle vstali a začali tleskat. Novopečená představitelka hlavní sólové role zvedla ruce ke stropu Národního divadla a nic jiného než ovace publika neslyšela.
Opojení z vítězství bylo silnější než únava i bolest, ale Sophie nakonec povolila vůli, padla na kolena k zemi a zakryla si dlaněmi oči.
Tak přece jenom do dokázala, pomyslela si vítězoslavně.
Käthe Shönmann ohromeně vykřikla. Se slzami v očích se rozběhla na jeviště.
,,Nemohu tomu uvěřit!" opakovala stále znovu. ,,Moje dcera - a baletní královna!"
Klekla si na dřevěné parkety, bouřlivě Sophii objala a plakala.

***

Od slavnostního vyhlášení uběhl víc než měsíc a v berlínském Národním divadle se odehrávala poslední generální zkouška.
Premiéra byla téměř za dveřmi.
Srdce mladé baletky tlouklo tak divoce, že jí div nevyskočilo z hrudi.
Snažila se dýchat klidně a pomalu. Protahovala se a v duchu si zkoušela jednotlivé taneční pohyby, zatímco cítila stékající krůpěje potu po zádech.
Když uslyšela první tóny hudby, rychle se pokřižovala a ladnými krůčky po špičkách odcupitala přímo doprostřed jeviště.
Ostatní dívky se postupně začaly řadit za Sophií a zaujímaly své taneční pozice.
Cítila tep ve spáncích.
Zhluboka se nadechla.
Její myšlenka, která jí znenadání vytanula na mysli, patřila tomu nešťastnému setkání s ministrem Goebbelsem.
Vnitřně se celá otřásla znechucením i odporem, když si vzpomněla na říšského ministra přezdívaným jedovatým skřetem.
,,Dovolte mi, abych vám srdečně pogratuloval k vašemu vítězství."
Jeho ruka v té její byla chladná jako kámen.
Na sobě měl oblek z tmavého sametu, střižený podle poslední berlínské mody. Z hubeného obličeje čněl špičatý nos. Pod vysokým čelem, lemovaným splývavými tmavými vlasy, sčesanými za uši, pozorovaly mladou baletku malé šedivé oči.
Poprvé spatřila ministrovi oči zblízka, ale byla raději, když se skrývaly ve stínu. Bělma mu žíhala červen, jako by kolik dní nespal a pod očima měl povislé, vrásčité pytle.
,,Obdivuji vaši vytrvalost a píli," řekl Goebbels. Stále ji držel za ruku a Sophhie cítila, jak se při tom pevném stisku odtahuje.
Bála se ho. Nebo se ho štítila?
Říšský ministr se na ni lačně díval, hladový po té nevinnosti, která ji v jeho očích celou tvořila.
Bylo to nepříjemné.
Neměla však sílu dát najevo cokoliv, bránit se.
,,Byl jsem obeznámen s některými skutečnostmi, Fräulein," pronesl s jistou vážností v jeho hlase.
Pak lehce uchopil Sophii za loket, odvedl ji stranou a tiše jí šeptal:
,,Doslechl jsem se, že má pro vás Vůdce velikou slabost." S ohavným úšklebkem na rtech ji stále sledoval přísným ostřížím zrakem a nespustil z ní oči ani na okamžik.
Sophie měla co dělat, aby udržela nehybnou tvář.
,,Musím uznat, že má opravdu dobrý vkus," neodpustil si směrem k Sophii osobní poznámku.
Vskutku, bezostyšně ji zkoumal od hlavy až k patě, jako by ji svým pohledem svlékal.
,,Vaše neskonalá dechberoucí krása je opravdu výjimečná."
Goebbels k ní natáhl ruku, ale Sophie ucukla dřív, než se jí stačil dotknout.
,,Víte, vlastně máme velmi podobný vkus." Usmál se znovu svým jedovatým úsměvem a mluvil k ní, jako k nejlepší přítelkyni. Přesto jeho slova byla jedovatá jako kousnutí hada.
,,Musím přiznat, že Vůdci závidím. Je logické, že vás střeží, jako ten nejvzácnější poklad, aby zajistil vaši bezpečnost."
Naklonil se k drobné baletce.
,,To je škoda, vaše společnost by pro mě na rozdíl od mnoha jiných mladých slečen mohla být velmi zábavná," zamumlal a k jejímu nesmírnému znechucení jí přejel kostnatými prsty po tváři.
Ucukla před jeho dotykem a zatvářila se pohoršeně.
,,To vždycky hned skládáte úplně cizím slečnám takové komplimenty? U mne s nimi nepochodíte, pane ministře."
Zasmál se vysokým pištivým smíchem, z něhož jí naskakovala husí kůže.
Sophie se prudce otočila k odchodu, zároveň pocítila, jak ji chytil silně za předloktí.
Skoro se otřásla, když ji Goebbels
otočil k sobě. Jeho stisk byl nepříjemně tvrdý, téměř bolestivý. Snažila se vytrhnout paži z jeho sevření.
Marně.
,,Co si to dovolujete?" vyjekla i když se bála chladu v jeho očích a úlomku zla hluboko v jeho nitru.
,,Vy netušíte, s kým máte tu čest, Fräulein," pronesl opět s tím podivným smíchem a spustil ruku. ,,Víte, kdo já jsem?"
Jedovatý skřet, vyslovila v duchu Sophie a mlčky ho pozorovala nenávistným pohledem.
,,Nerad bych, abychom začali nějak špatně. Přijmete moji omluvu, viďte?"
Místo odpovědi se mladá baletka znovu otočila a tentokrát odešla pryč.
,,Však se uvidíme příště, Fräulein." Slyšela jeho odporný skřetí hlas, který se vzdaloval.
,,Určitě brzy, určitě velmi brzy."