VLČÍ TOUHA

Nic není pravda a všechno je možné

Odhalené tajemství nemůže přinést nic než zklamání.

29.října 2001, Ludwigsfelde, Německo.

,,Co si zajít na kávu?" navrh Karl.
Venku, na Weinbergsweg Straße, pořád ještě padal déšť.
Došli jsme k nejbližší kavárně. Posadili jsem se a objednali si dvě expressa.
Minutu jsme seděli mlčky.
Pak se zeptal:
,,O čem momentálně píšeš, Sarah?"
Zakašlala jsem a nervózně si pohrávala s hodinkami.
,,Vlastně teď nepíšu," odpověděla jsem. ,,Scháním nějaké informace o lidech, kteří žili v nacistickém Německu."
,,Páni. Třetí říše." podotkl Karl a vhodil si do kávy kostku cukru.
,, Tak o co jde?" zajímal se.
Stále se usmíval, ale jeho obličej byl o poznání vážnější.
,,Jde o to, že Margareth.... tvá babička...."
Hlas se mi mdle zajíkal.
,,Co je s ní? Oznámíš mi snad, že je oma válečný zločinec?" řekl a hlasitě se zasmál.
Uměl se krásně usmívat.
,,Ne. O to nejde, Karle." pronesla jsem důležitě.
,,Mám takový pocit, že se tvoje babička nepěkně zapletla do světových dějin."
Postavil šálek a mlčky se na mě zadíval.
Průzračné oči měl zadumané, klidné.
,,Co tím myslíš?"
Zhluboka jsem se nadechla a zvolna začala vyprávět, tlumeným hlasem, vzhlédla jsem k němu jenom chvílemi.
Jedna část mého já toužila povědět Karlovi celou pravdu. A další část mého já ho toužila ochránit, zaštítit ho před surovou realitou. Před příšerným obrázkem malé dívenky a jejího utrpení. Před její bolestí, její ztrátou, jejím tajemným životem.
Čím déle jsem mluvila, čím víc detailů jsem líčila z jejího vypravování, tím víc jsem cítila, že moje slova do něho vjíždějí jak čepele a zraňují ho.
Když jsem domluvila, zadívala jsem se na něho. Obličej a rty měl zsinalé.
Když konečně promluvil, měl divný, skoro přidušený hlas.
,,Prosím?" povytáhl udiveně obočí. ,,Sophie jak?"
,,Shönmann. Jméno tvojí babičky za svobodna."
Karl Nitsch na mě třeštil oči, zvedl bradu.
,,Dívčí jméno mé babičky bylo Deylová."
dodal.
Rozhostilo se ticho. Jeho oči se jakoby zmenšily.
,,Není to jednoduché," vyhrkla jsem překotně. ,,Předem jsem věděla, že...."
Karl rozpřáhl ruce a zvedl dlaně.
,,Je mi líto, Sarah." přerušil mě.
,,Ale nechápu, co to má společného s omou." potřásl hlavou.
Uběhla předlouha minuta. Cítila jsem se k uzoufání trapně.
Chtěla jsem utéct. Pryč z toho města, z téhle země. Zaslechla jsem hlas Margareth.
Tenhle muž. Neznal pravdu. O ničem nevěděl.
Je možné, že Margareth by se své rodině nikdy nesvěřila?
Při pohledu na jeho zmatený výraz, na jeho úzkost jsem věřila, že o tom nemusím pochybovat. Ne, opravdu jim to neřekla. Strašlivě trpěla a jak se zdá, stále trpí.
To proto nikdy nic neřekla.
To proto svým nejbližším nikdy neprozradila svou pravou totožnost.
Chtěla začít nový život.
A pak se objevím já, naprosto cizí člověk, a odhalím tomu muži holou pravdu, jako neohrabaný posel špatných zpráv.
Pořád byl čas přestat, byl čas odejít dřív, nez tomu muži rozbiju život na pouhé střípky.
,,Myslela jsem, že o tom víš?" odvážila jsem se. ,,Kde se Margareth naučila hrát na klavír, Karle?
Opět jen zavrtěl hlavou, rozrušeně si prsty prohrábl vlasy.
,,Hraje na klavír odjakživa." vydechl.
,,Celý život učila na hudební konzervatoři."
Cítila jsem, jak se mi pod stolem třesou nohy.
,,Na hudební konzervatoři?"
Vytřeštila jsem oči. Srdce mi zrychlilo.
,,Změna identity, baletka, dopis od Hitlera." opakoval Karl a vypadal zmateně.
,,Sakra, Sarah. Co mi tady vykládáš je naprosto absurdní."
,,Prosím," namítla jsem tiše, ,,Karle, nech si to vysvětlit."
Zvedl obě dlaně, jako by mě odháněl.
Potom svižně vstal.
,,Hádám, že si vybrala nesprávnou Sophii." usmál se a v rozpacích na mě shlédl.
,,Prosím," vydechla jsem mdle, ,,prosím, vyslechni mě."
Než Karl stačil pronést slovo, sáhla jsem  do své kabelky.
Ticho.
Karl Nitsch sklopil oči k fotografii děvčátka v baletním úboru.
,,Karle. Je to oma?" zeptala jsem se bojácně. Ruka se mi chvěla. ,,Je to tvoje babička?"
Karl vzal černobílou fotografii do ruky, pozorně ji zkoumal.
,,Ježíši," zasípal.
A pak se spustil zpátky na židli, ztěžka.

__________________*******_______________

Zdravím drazí čtenáři,
tak opět je tu další kapitola.
Pro někoho z vás může být krátká, ale upřímně:
Vždy přeci nezáleží na délce, ale na  obsahu.
Jako  spisovatel - amatér- mohu napsat, že když to tak cítíte, je to ono. A já to tak cítím.... a vůbec nezáleží na tom, zda-li je kapitola krátká nebo naopak dlouhá.
Určitě jste si všimli, že se snažím  vydávat každý týden....😎
Je to hlavně proto, aby jste se taky pravidelně měli na co těšit. 🙄
Chtěla bych vám všem znovu poděkovat za obrovskou podporu, kterou mi dáváte.
Ani nevíte, jakou radost mi dělá sledovat Vlčí touhu na prvních příčkách "wattpad" hitparád. 🙏😊
Opravdu děkuji a zase naviděnou u dalšího napětí.  🎈

Chci vám sdělit, že nemám žádné smlouvy s ďáblem při psaní tohoto románu ----
Proto je konstruktivní kritika vítána. 😁

                     - Vaše Michelle -