VLČÍ TOUHA

Návrat ke vzpomínkám

Když nedokážeme porozumět vlkům, stěží budeme rozumět něčemu jinému.

29.října 2001, Ludwigsfelde, Německo.

Byl opravdový krasavec. Rovný jako svíce, v temně modré dokonale padnoucí jezdecké uniformě, jež dávala vyniknout jeho šermířským svalům a elegantní tváří s výraznými lícními kostmi, v níž na sebe upozorňovaly průzračně modré oči za klenutými víčky. Jeho zjev přesně odpovídal jeho založení; pruský důstojník, zrozený pro svou třídu a postavení.
Když odložil špičatou helmu, v jeho plavě ryšavých vlasech se odrážely odlesky odpoledního slunce, dopadajícího do otcovy knihovny okny s viktoriánskými krajkovými záclonami.
Jako známý prostopášník byl Bruno Shönmann na výtky a výčitky svého léta nespokojeného otce, drahého dědečka, zvyklý.
Můj otec jako pouhý druhorozený syn starého šlechtického rodu veděl, že nemá co získat, ale ani co ztratit.
Předurčená kariéra vojáka mu zaručovala elegantní uniformu a poskytovala stalý zdroj přátel pro pijácké a hráčské kratochvíle.
Milenky patřily k jeho životu stejně neoddělitelně jako blýskavý soubojový kord k jeho štíhlému boku.
Vzhledem k jeho úspěchům ve všech vojenských dovednostech, kterých u svého pluku dosáhl, cítil jistotu, že na něj jeho vlast může být oprávněně hrdá. Jako modrooký sokol se střemhlav vrhal shůry a dívky omdlévaly nedočkavostí.

Käthe Josephine Felsingová, moje matka, byla dcera zámožného zlatníka.
Dědeček vyráběl krásné hodinky, dokonale řemeslně zpracované, skutečné umělecké skvosty.
Matička žila v přísné výchově, poslouchala svou matku, vážila si otce a od života nežádala víc, než aby směla řádně vykonávat všechny své povinnosti. Byla hodná a překrásná dívka, která působila schopně a důvěřivě. V tmavě modrých očích jí občas zableskla šelmovská jiskřička, ale takovou opovážlivou otevřenost si dovolila jen velice zřídka. Ovšem neznamenalo to, že byla bez citu.
Byla hrdá Němka a jako ženě viktoriánské doby jí bylo jasné, jaká ji čeká budoucnost. Byla si vědoma svého místa v nurembergské společnosti, které jí jako dceři úspěšného obchodníka náleželo.
Matce bylo sedmnáct let, když se Bruno Shönmann, smířený se svým osudem, dostavil k jejím rodičům, aby požádal o ruku jejich dcery.
Byla to opravdická láska, neměnná a nezpochybnitelná, nepochopitelná a neopětovaná, která zůstala věrná přes zradu, útrapy války a nakonec i smrt až do konce svých dnů.

Margareth přestala vyprávět a zaposlouchala se do praskajícího dřeva v krbu. Mlčky jsem držela polámanou fotografii, která působením zubu času měla nažloutlý odstín a fascinovaně se na ní dívala.
Nevěsta byla v bílém, přes krajkové šaty měla přehozenou bílou kašmírovou pláštěnku na ochranu před zimou. Závoj jí přidržoval tradiční myrtový věneček, neporušený na znamení nevěstina panenství, pomyslela jsem si.
Byla opravdu krásná. Pravá viktoriánská nevěsta.
Margarethin otec, vyměnil svou vojenskou eleganci za neméně oslnivou uniformu důstojníka elitní císařské policie, se vedle ní tyčil v temně švestkově modré se zlatými střapci.
,,Přísahali si věrnost před anglikánským
knězem." dodala Margareth a pokračovala :
,,Bylo to v prosinci roku 1909. Nevěstě bylo osmnáct let, ženichovi třicet.
Usadili se v novém domě v Mnichově, kam byl otec přidělen. Bylo to skutečně půvabné město plné vysokých topolů, rozkvetlých zahrad, útulných náměstí a výstavných domů.
Matka vedla domácnost s dokonalostí daleko přesahující její věk a otec byl oddaný manžel, toužící se jí ve všem zavděčit."
,,Kolik jste měla sourozenců?" zeptala jsem se vzrušeně Margareth.
,,Dva." odpověděla, aniž mi věnovala pohled.
Znovu jsem se tedy zadívala na fotografii a v duchu si přála, aby to bylo zrcadlo, které by mi ukázalo, co Margareth skrývá uvnitř.
,,Když porodní asistentka oznámila narození syna, přijal otec zprávu velice radostně a přikázal, aby mu osedlali koně. Splnil svou povinost. Pevně věřil, že jeho syn bude voják stejně jako on.
Můj nejstarší bratr dostal jméno Hanz.
Kluk jako hora, modré oči, tichý, nenáročný, toužící vždy vyhovět, pokud možno co nejnenápadněji.
O necelé dva roky později porodila matka druhé dítě. Byla to holčička a dostala jméno Gerda. Otec byl zklamaný, že nedostal dalšího syna, ale protože stejně žádný z jeho potomků, chlapec nebo děvče, neměl nárok na dědictví, vlastně na tom nezáleželo.
Tři týdny po matčiných pětadvacátých narozeninách, ráno 15. března 1916, přivedla za velkých bolestí na svět druhou dceru. Říkali o mně, že jsem byla nadpozemské zjevení s dokonale utvářenou hlavičkou porostlou hebkým chmýřím barvy letního západu slunce.
Pokožka odrážela lesk orientálních perel, za klenutými víčky jiskřila nebeská modř - zmenšený Zlatý sokol."
Margareth se tiše zasmála.
Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděla její úsměv.
,,Matka věděla, že jsem poslední dítě.
Cítila, jak se v ní probouzí neobyčejná síla. S touto novou láskou, jež byla odrazem té staré, ji však naplnil i nový, nevysvětlitelný strach:
Může dítě zdědit po otci i jeho záliby a sklony? Bude jeho nejmladší dcera jako on schopná zraňovat ty, kteří ji milují?
Maminka přísahala, že mě ochrání, bude-li třeba, i před ní samotnou.
Svou druhou dceru pojmenovala Sophie Maria.
Hluboko v nitru mladá Sophie volala:
,,Milujte mě!", ale nikdo ji nikdy neslyšel. Svým narozením uvrhla matku do samoty, a to jí nikdy nebylo odpuštěno ani vysvětleno."
Opět se krátce odmlčela. Měla jsem na okamžik dojem, že se znovu rozpláče.
,,I po smrti matky jsem často přemýšlela o tom, zdali to byla prosba k Bohu o pomoc a ochranu, nebo jasnozřivost."
dodala a dívala se za moje ramena.
Jako by se sama v sobě ztratila, odplula do své mysli.
Na okno začal bubnovat déšť.
,,Madam, tanec byl od dětství součástí vašeho života. Chtěla jsem se zept-,"
,,Kdo vám to řekl?" přerušila mě tvrdě Margareth.
,,Jak jste se o tom vůbec dozvěděla?"
Doslova mě zaskočila svým naléhavým hlasem. Její chladné modré oči mě nepřestaly sledovat.
Rozhostilo se nekonečně dlouhé ticho. Usrkla jsem si vína. Alkohol mě pálil na jazyku.
Byla moje povinnost říct pravdu o mém pátrání a tak jsem Margareth začala vyprávět o tom, jak jsem se dostala k Albertu Rothemu, kterého jsem nedávno navštívila v jeho detektivní kanceláři v Berlíně.
,,To není možné!" Viditelně sevřela prsty pevněji, až měla ruce zatnuté, nejen spojené dohromady.
,,Moje záznamy měly být definitivně vymazané." pronesla tiše.
,,Neměla jsem existovat."
Narovnala se a vypjala svá drobná ramena.
Její smutná tvář jako by ukazovala bolest, kterou cítí.
Margaret se odvrátila a zadívala se ven z okna. Když se otočila zpátky, rty měla odhodlaně sevřené.
,,Víte, já jsem měla štěstí, že jsem dělala něco, co mě bavilo a co mi docela lehce šlo," začala, pak dodala :
,, Omlouvám se. Nerada vzpomínám."
,,Nemáte se za co omlouvat. Jestli o tom nechcete mluvit. Nemusíte."
,,To je v pořádku, slečno Reimannová." ujistila mě Margareth, napila se červeného vína a pokračovala :
,,Moje matka milovala tanec.
K baletu mě přivedla právě ona.
Když jsem byla ve školce, objevili mě pro gymnastiku, kde mě pak zase objevili jako baletní talent...Najednou jsem se ocitla na baletní škole a to jsem nikdy předtím neviděla žádné baletní představení. Pamatuji se, že jsem se ptala, jestli budu švihat nohama a když mi řekli, že ano, tak jsem tam nastoupila." Margareth si povzdychla.
,,Nikdy jsem netančila pro nějaký úspěch nebo potlesk, ale proto, že mě bavilo vžívat se do nádherných příběhů, zažívat lásku Julie, být Manon.
A ty překrásné baletní kostými." vydechla Margareth.
Zaujatě jsem poslouchala, načež jsem se zajímala:
,,Proč jste se tehdy vzdala sve baletní kariéry?"
Promluvila jsem a sledovala dešťové kapky, jak pomalu kloužou po okně.
Jako slzy, napadlo mě.
Déšť, oheň, tikání hodin na skleněném stole....můj chraplavý hlas... To byly jediné zvuky.
Mlčky mě sledovala, zatímco jsem seděla na gauči naproti ní.
Tvářila se bezvýrazně a upírala na mě oči.
,,Musela jsem." promluvila nakonec Margareth.
Její slova byla jiná, než jsem čekala.
,,Šlo o to, že se moje kariéra dostala do fáze, kdy jsem nebyla šťastná." řekla a dotkla se zlatého medailonku na hrudi.
,,Nemohu tomu uvěřit, madam."
Nerozumím tomu." řekla jsem zmateně a pokračovala dál:
,,Byla jste přeci jedna z nejúspěšnějších baletek, která si za svou čtvrt století dlouhou kariéru zatančila spoustu krásných rolí, odtančila mnoho představení." polkla jsem a zadívala se na Margareth.
Na okamžik zavřela oči a dávala dohromady své myšlenky.
Pevně jsem sevřela ruce a čekala.
,,Již jsem se vám zmínila, jak jsem pozdě pochopila, že vlk je zlý." odvětila Margareth.
,,Kdo byl ten vlk?" promluvila jsem skoro šeptem.
Opatrně vstala zamířila ke starému nabytku.
Potlačenou nedočkavostí jsem sledovala, jak otvírá zásuvku ve vysoké skříni.
Margareth z ní něco vytáhla a opět zásuvku zavřela.
,,S ohledem na okolnosti je v dobrém stavu," řekla, sedla si do svého křesla a skříňku si položila na kolena.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uvolnila, jenže jsem se nemohla zbavit toho napětí, které mi stahovalo svaly.
Posadila jsem se blíž k Margareth a ona přisunula skříňku ke mně.
Přečetla jsem si iniciály a uvažovala, jaké jméno se za nimi ukrývá.
,,Otevřete ji," vybídla mě Margareth.
,,Uvnitř je vzkaz."
Když jsem se dostatečně naobdivovala řezeb na víku, otevřela ho a odhalila třpytivý náhrdelník se vzkazem uvnitř.
,,Ach můj bože," vydechla jsem.
,,Ten je tak překrásný!"
Opatrně jsem přejela prstem po zlatým řetízku s příveskem vykládaným diamanty, na kterém visela nádherná bílá perla ve tvaru slzy.
Uvnitř byl zažloutlý list papíru, přeložený na čtvrtiny.
Rozložila jsem ho na dřevěném stole a přejela očima text, napsaný na stroji.
Podle adresy v hlavičce byl dopis odeslán z říšského kancléřství
Führerbunker na Wilhelmstraße
v Berlíně 15. března 1945 a byl určený Sophii Shönmannové do vlastních rukou výhradně jen adresáta.
Žlutá čistá nelinkovaná stránka pokrývala úhledné řádky drobného písma psaného černým inkoustem.
Než jsem začala číst, zadívala jsem se na Margareth.
Bez hnutí seděla a mlčky sledovala plápolající oheň v krbu.
V tmavých očich se jí odráželo světlo plamenů.

Vážená slečno Shönmannová,
píši Vám tento dopis v době, kdy měsíce úzkostlivého rozvažování a nepřetržitého nervy napínajícího čekání končí nejzávažnějším rozhodnutím mého života. Věřím, že - po shlédnutí poslední  situační mapy a po vyhodnocení mnoha dalších zpráv - už nemohu nést odpovědnost za další čekání, a navíc veřím, že zde není jiné možnosti, jak se zbavit tohoto nebezpečí - jedině dalším čekáním, které by ale nezbytně vedlo do katastrofy v tomto nebo nejpozději v příštím roce.
A proto mi dovolte, abych Vám co nejsrdečněji blahopřál k narozeninám.
Vaše neobyčejná krása si zalouží odpovídající klenoty, stejně tak, jako si krásný obraz zasluhuje odpovídající rám.
Neznám žádnou jinou ženu, která by ty šperky mohla nosit. Jsou tak výrazné, že by zastínily každou obyčejnou tvář.
K vám patří, neboť vaši krásu zastínit nemohou.
Přijměte jej jako výraz mého obdivu k Vám.
Pokud máte jakákoli přání nebo prosby, o kterých byste mě, slečno Shönmannová, chtěla informovat, uvítal bych, abyste je směřovala přímo mně osobně.
Mohu Vám slíbit, že co je v naší německé moci, to bude uděláno.

Se srdečným pozdravem
Adolf Hitler
Říšský kancléř

V jednu chvíli jsem se přistihla, že snad zírám i s otevřenou pusou.
Nedokázala jsem uvěřit vlastním očím.
Znovu jsem napsané řádky přečetla.
Písmena se mi rozpíjely před očima, slova ztrácely význam.
,,Ale....ale to snad...-," vykoktala jsem ze sebe.
Ruka, ve které jsem svírala jemný papír, se začala pomalu třást.
Položila jsem ho na stůl.
Nemohl jsem se ani dotknout těch ničemných slov, kterými byl list papíru popsaný.
,,To snad nemůže být pravda." řekla jsem lámavým hlasem.
Naprosto šokovaná jsem vzhlédla k Margareth.
Oči měla zakalené a slepě zírala na papír, který ležel před námi.
Pak se podívala na mě.
Její oči vypadaly jako dvě temné studny, nesmírně hluboké.
Byly veliké a dominovaly drobné vrásčité tváři.
Celá jsem se otřásla při pohledu na bolest, která se v nich skrývala. Margareth nevydala ani hlásku.
Brada se jí chvěla a bezhlesně pohybovala rty. Hrudník se jí křečovitě zdvíhal a nepravidelně dýchala.
,,Takže on....on byl....,"
Zírala jsem na Margareth, moje obočí se ve zmatku svraštilo.
Margareth přikývla.
,,Onen mizející stín, který zkalil tolik let mého života. Tíživé vzpomínky, které mě vytrvale pronásledovaly všude, kam mě osud zanesl." poznamenala tichým hlasem.
,,Minulost je třeba opustit ne proto, že je špatná, ale protože je mrtvá.
Margareth si povzdechla, odmlčela se a nakonec řekla:
,,Slečno Reimannová, pokud mám být naprosto upřímná."
Podívala se na mě očima utopenýma v slzách.
,,Víte, člověk se víc stydí za svou pitomost, než za své hříchy."

Milí čtenáři.
Po delší době vám přináším novou kapitolu..snad se vám bude líbit:)

Přeji vám všem, abyste si v novém roce dokázali vychutnat každý okamžik, každou vteřinu. Přijali vše dobré a překonali zdárně vše zlé. Byli s těmi, které milujete a dělali to, co máte rádi.

Připíjím všem čtenářům, čtenářkám, kolegům spisovatelům a spisovatelkám – i těm budoucím. Čtěte a pište, pokud to milujete  🙂

                            Vaše Michelle