VLČÍ TOUHA

Margareth začíná vyprávět

V mládí a kráse je zřídka moudrost.

20. června 2002, Ludwigsfelde, Německo.

,,Musíte přijet do mého domu v Berchtesgadenu. Trvám na tom. Je to tam nádherné. Naprosto nedotčené.
Vydechnete si a načerpáte energii na náročnější období."
Bylo to první pozvání do Obersalzbergu, které jsem od Hitlera dostala, pouhých pět týdnů předtím, než se stal říšským kancléřem.
Odmítla jsem.
V roce 1933 jsem začínala tančit v Operě Národního divadla ve hře 'Vojcek' a musela jsem se soustředit na to, abych podávala jen ty nejlepší výkony. Taneční zkoušky, vystoupení, zkoušky a další představení. Byl to jeden velký kolotoč.

I nová funkce kancléře byla pro Hitlera mimořádně náročná. Přestože si o něm povídalo celé Německo, na veřejnosti se objevoval jen zřídka. Omezil i návštěvy jeho milovaných oper a rázem jsem pro něj přestala existovat i já.
Najednou jsem byla motivována k berlínskému způsobu života, svobodě, jistým způsobem lehkomyslné otevřenosti.
Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života.

V roce 1934 mi bylo osmnáct a stala se ze mě velká baletní hvězda.
Měla jsem pocit absolutního štěstí a byla jsem na vrcholu své taneční kariéry.
Uplynulo však jen několik měsíců a telefon. Zdvihám sluchátko s neblahou předtuchou a hned se mi potvrdí:
,,Slečna Shönmannová? Tady říšská kancelář. Přepojuji na pana kancléře."
Pocit svobody byl najednou ten tam. Proč mi nedá pokoj?
Proč? Ty nevíš, Sophie?

Potom se ozval hlas: ,,Jak se vám daří, moje drahá Sophie?"
,,Dobře. Děkuji, Herr Hitler."
Vteřinku ticho. ,,Výborně! Chtěl jsem se vás vlastně jen zeptat, jestli přijedete do
Berchtesgadenu. Zítra odjíždím do Salzburgu a budu nesmírně rád, když se ke mně přidáte jako můj host."
Váhala jsem dlouho. Nebyla jsem si jistá, jestli to pozvání mám přijmout, ale nakonec jsem to udělala.
Udělala jsem to i přes přísný zákaz mého otce.
Jednou, když jsem se vrátila na víkend domů, do Mnichova, mého rodného města, vzal mě otec stranou a starostlivě promluvil: ,,Budu k tobě upřímný, Sophie. Vím, že tvá krása a talent k tobě přitahuje nesprávné muže. Vím, že se scházíš s tím Hitlerem, ale on není vhodným společníkem pro dívky tvého věku. Myslí si, že snědl všechnu moudrost světa. Bojím se, že na tebe má špatný vliv. Musím trvat na tom, aby mou dceru nechal na pokoji a přestal se s ní scházet."

Když jsem o několik dní později mířila poprvé do Salzburgu, myslela jsem na svého otce a měla silné výčitky svědomí.
Měla jsem pocit, že jsem se propadla do svého malého vnitřního pekla, v němž jsem se zadívala sama na sebe a zděsila se toho, co jsem spatřila.
Připadala jsem si jako poslušný anděl, kterého lákají zakázané věci.
Vím, že jsem jednala špatně od samého začátku.
Byla jsem tak mladá.
Uvědomila jsem si příliš pozdě, že v porovnání se štěstím může být krása stejně přechodná a nepodstatná jako titul a významné postavení.
Oslepila ty, kdo viděli jen zevnějšek, a nikoli skutečného člověka pod ním.
Jak jsem mohla být tak hloupá?
Žasla jsem tolikrát sama nad sebou.
Vlastně jsem lhala všem.
Lhala jsem rodině, přátelům a především sama sobě.
V okolí Berchtesgadenu jsem na to zapomněla. Mé černé myšlenky zmizely. Doslova byly pryč. Všechno odplulo jako tmavé mráčky na jasně modré obloze.
A proč jsem vlastně přijala jeho pozvání?
To nikdy nepochopíte. Nikdy!
Je to komlikovanější.
Víte, slečno Reimannová, nikdo neměl ani tušení, jaké neviditelné pevné pouto mezi mladou baletkou a říšským kancléřem vzniklo.
Pouto, založené na toleranci a přirozeném respektu.
Abyste tohle pochopila, musela byste znát celý můj příběh.
A já ho nechci vyprávět, znovu ho prožívat.
Jsou věci, s nimiž se musí člověk vypořádat sám. Jsou věci, o kterých je lépe mlčet....ale...tak si říkám, že když se svěřím, když se přiznám, třeba se mi uleví. Třeba.

Pamatuji si, že byl krásný slunečný červnový den.
Sluneční paprsky pronikaly okny dovnitř a rozpalovaly černé sedačky mercedesu.
Vrchol Watzmann byl první známkou, že se blížíme k horám, a po chvíli v okénku zasvítilo pohoří Kehlstein se zbytky sněhu na vrcholcích. Hory vypadaly jako nedosažitelné truhlice s poklady.
Postupně, jak jsme za jezerem Königsee
jeli podél řeky, se údolí zužovala a hory rostly. Dívala jsem se fascinovaně z okénka automobilu a byla jsem doslova ztracena.
Radovala jsem se, že konečně vidím hory zblízla. Byla jsem sice Mnichovanka, ale dosud jsem neměla příležitost jet na hory.
Odbočili jsme z hlavní silnice a stoupali jsme borovým lesem, kmeny stály daleko od sebe, mezi nimi roztroušené mohutné balvany pokryté mechem a lišejníkem.
Všechno kolem působilo tak
magicky.
Něvěděla jsem, co jsem si vlastně myslela, že uvidím.
Možná venkovský domek tak prázdný a tak skromně zařízený jako Hitlerův starý byt v Mnichově nebo snad sídlo tak ohromující a luxusní jako jeho byt v Berlíně. Tenhle příjemný a obyčejný dům byl však někde mezi dvěma extrémy jeho městských bytů.
Tmavé dřevěné roubené stěny, nasládlá vůně z petrolejek, matné světlo a velká louka před stavením.
Vzpomínam si, jak jsem cestou nahoru k Hausu Wachenfeld sjela pohledem po travnaté hoře dolů do údolí a pak nahoru k tmavému dřevěnému stavení.
Od oken se odrážel ostrý letní sluneční svit. Skromný a prostý dům mi připomínal sovu usazenou na stromě, která pozoruje les a číhá na kořist, nebo krále, jenž z trůnu shlíží na království pod sebou.
Vzdálené a odlehlé, neboť samota, na které se vila nacházela, oddělovala její obyvatele od zbytku světa.
Daleko od vesnic pod ní a od statků rozesetých po hoře.
Sama.
Jako její majitel.