VLČÍ TOUHA

Tanec ve tmě

Nic není náhoda, náhoda neexistuje. Všechno, co se děje, má nějaký důvod.

Osud točí divně svým kolem, nikdo neví, kdy ho vynese, kdy ho poníží.

14.května 1930, Festspielhaus, Bayreuth, Německo.

Oslnivě jasný měsíc zářil mezi hvězdami na temné obloze. Lehký večerní vánek se začal stávat silnějším a intenzivnějším. Stromové listí kolem dokola začalo šustit s každým přívalem chladného větru.
Nedaleko mestečka, jeden blesk stíhal druhý a téměř všechny se vybíjely mezi dvěma temnými mraky.
Hřmení zůstavalo v dálce.
Bylo jisté, že Bayreuth zasáhne první jarní bouře roku 1930.
Muž v buřince a elegantním obleku, kráčel po boku svého osobního řidiče kolem honosné operní budovy a vášnivě mezi sebou diskutovali. Vraceli se z pozdní privatní večeře, kterou pořádala majitelka divadelního komplexu a velmi vážená madam Winifred Wagnerová.
Najednou zničeho nic muž v černé buřince přestal mluvit a prudce zastavil.
Řidiče Emila Mauriceho jeho reakce překvapila. Chtěl pokračovat dál v jejich rozhovoru, ale instinkt mu radil, aby mlčel a tak se začal rozhlížet kolem dokola. Vítr nabíral na síle a temná obloha s ohlušujícím duněním hromů se neúprostně přibližovala. Emil Maurice začal na místě nejistě přešlapovat. Dlouhý černý kabát si přivinul blížeji ke krku. Tento přírodní jev mu naháněl hrůzu od té doby, kdy jako malý na vlastní oči viděl, jak se kulový blesk prohnal jejich skromným obydlím a zapálil stodolu nedaleko domu. Proto bouřka, která mířila jejich směrem Emila začala značně znervózňovat.
Tu noc Emila ještě více znepokojoval pohled na jeho společníka.
Silueta muže, která se lemovala v přítmí pod slabým osvětlením divadelní bayreuthské lampy. Mlčky, bez hnutí, bez jakéhokoliv výrazu pozoroval festivalový dům Richarda Wagnera.
,,Co tam asi tak vidí?" ptal se Emil sám sebe a dál pozoroval ty pekelně proklaté oblaka.
Muž v buřince nic neviděl. Za to pozorně naslouchal tomu, co Emil přes jeho strach z bouřek vůbec nemohl slyšel.
Mužův bystrý sluch zasáhla jemu tak známá a líbezná operní árie. Melodické noty, slavného skladatele Richarda Wagnera, se slabounce linuly z hlavního operního sálu. Ty překrásné noty k němu doléhaly i přes hlasité burácení a doslova v něm probouzely silnou touhu plnou zvědavosti.
Muž se Emila zeptal, kolik je hodin a vypadal velice zamyšleně.
Bylo dvacet minut po půlnoci.
Poté mu nařídil, ať jde k vozu, nastaruje a trpělivě vyčkává.
Emil zůstal zmateně stát a sledoval, jak se jeho společník vzdaluje a mizí v temnotě neznámo kam.
První dešťové kapky začaly zlehka dopadat na zemský povrch.
Precizně naleštěné pánské boty klapaly o vlhký asfalt. Čím naléhavěji se kroky přibližovaly k zadnímu vchodu do velké budovy, tím více byla hudba zřetelnější.
Ruka hmátla po klice, která byla součástí těžkých dubových dveří zpevněných masivním kováním.
Krátce na to se dveře otevřely, což doprovázelo hlasité zaskřípání. Muž se rozhlédl kolem sebe a poté vkročil dovnitř.
Ocitl se v tmavé chladné chodbě, která vedla k horním lodžiím divadla.
Znal to tady moc dobrě.
Byl totiž pravidelným navštěvníkem
bayreuthských festivalů a ve společnosti rodiny slavného skladatele se cítíl příjemně a velmi poctěn.
Vyšel nahoru. Dveře jedné z královských balkonových kójí byly pootevřené a za nimi problikávalo jemné světlo.
Muž v buřince popošel k nim, opatrně jej otevřel a to co uviděl, ho nesmírně ohromilo.
Divadlo zelo naprostou prázdnotou. S mohutným křišťálovým lustrem, vysokým stropem a klenbou vypadal sál ještě velkolepěji a honosněji než jaký ve skutečnosti doopravdy byl.
Jeho oči okamžitě spočinuly na operní jeviště, které bylo osvětlené zlatými svícny. Byl tam také starý gramofon, ze kterého hrála ona líbezná skladba Tristan a Isolda Richarda Wagnera a která se za občasného praskání hlasitě ozývala přes celý operní sál.
Pohodlně se usadil do čalouďeného křesla s vysokými područkami a opěradlem po jeho pravici.
Čas se zastavil.
Hudba přestala existovat.
Pouze pozoroval mladou dívku.
Byla bosá a v čistě bílém trikotu, se doslova ladně vznášela z jednoho konce jeviště na druhé. Mladá baletka tančila s elegancí a půvabem. Plynulost jejích pohybů byly tak neuvěřitelně procítěné.
Byla jako víla, která tancuje na nočním jezeře.
Nikdy předtím neviděl krásnější spojitost, která ho tak přitahovala.
Nedokázal od té mladé dívčiny odtrhnout zrak. Její uvolněná tvář a zachovaný přirozený výraz. Žádná sebemenší zmíňka úsilí či námahy. Modré oči, úzký nos, výrazné plné rty, oválný obličej a dlouhé blonďaté vlasy zapletené do copu.
Také vnímal každý její sval a pohyb.
Baletní trikot těsně obepínal její křivky tak drobného a křehkého pannenského stvoření. Její hrudník se při každém hlubokém nádechu či výdechu pravidelně pohyboval.
Zvlášť když spočinul zrakem na oblinách jejích ňader, jež byly témeř celé odhalené ve výstřihu úboru, pociťoval silné vzrušení.
Blížil se konec skladby.
Blonďatá dívenka na závěr vystřihla perfektní piruetu a nakonec zůstala stát nehybně do té doby, než přestanou znít poslední tóny.
V sále nastalo ticho. Gramofon zapraskal a venku se ozvalo hlasité hřmení. Dívka z hluboka vydechovala horký vzduch z plic do chladného operního sálu. Poté se lehce protáhla a zamířila ke gramofonu, aby jej vypnula, když v tom uslyšela skřípot dveří.
Zastavila se.
,,Frau Wagner?" zeptala se tichým nesmělým hláskem.
Nikdo se neozval.
Místo toho bouře nad Bayreuthem poslala k zemi další blesky s hlasitými hromy.
Baletka stále stála uprostřed operního jeviště a zdálo se jí, že slyší něčí kroky, které se ozývaly ze zadního hlediště.
Znovu, tentokrát o něco hlasitěji zavolala :
,, Je tam někdo?"
Opět nic.
Odpovědí jí byla pouhá ozvěna vlastního hlasu z liduprázdného sálu.
Byla si jistá, že někoho opravdu zaslechla. O to velká záhada byla, proč se nikdo neozýval.
Znovu se rozhlédla po místnosti a poté odešla z jeviště pryč.
V té době patnáctiletá Sophie Shönmannová neměla sebemenší tušení o tom, jaký osud si pro ní budoucnost připravila.
Ale toho onoho večera bylo jedno víc než jasné.
Sophie Shönmannová měla už nyní své životní karty zamíchané.
Kolik jich sejme a v jakém pořadí zaleželo pouze jen a jen na ní.