VLČÍ TOUHA

Baletka, která tancovala nad propastí

Všichni máme své důvody k útěku.
Útěkem se řítíme doprostřed osudu.

25.května 1936, Státní opera, Berlín, Německo.

Bylo ráno, teplo, téměř horko a vzduch plný vůní pozdního jara.
Víla procházela lesem.
Byl krásný a mezi vším vládla taková harmonie, že něco podobného nezahlédla ani v těch nejkrásnějších botanických zahradách.
Barevnost škádlila její oči a zpěv ptáků a hmyzu uváděl do dávných exotických krajů neustávajícího léta.
Procházela se, až došla ke skvostně průzračnému jezeru, které leželo ve vysokých horách mezi dvěma mohutnými vrcholy.
To místo neskutečně milovala.
Tmavá jezerní hladina se každé ráno zaleskla od vycházejícího slunce, když si první paprsky pohrávaly na vlnkách a mámily probouzející se přírodu svojí krásou.
Plující bílé květy otevíraly své nebeské oči a hleděly do nové záře.
Něžné mlžné opary nadzvedávaly svoje krajkové spodničky a zahalovaly novorozený den svým baldachýnem.
Pomalým pohybem si svlékla své průsvitné vílí šaty a nechala je ležet v mechu na okraji lesa.
Nahá se vydala k jezeru.
Drahokamy rosy jí smáčely bosé nožky, když kráčela po pěšině, a její dlouhé zlaté vlasy plály v jitřní záři.
Cítila se jako královna tohoto překrásného jezera, a tak jí přišlo zcela samozřejmé skočit do chladné, ale ne studené vody a dopřát si příjemné osvěžení.
Jezero bylo čiré, vonělo starostlivou přírodou a mateřskou láskou.
Jezerní hladina se rozčeřila, lekníny se rozestoupily a víla se ponořila do křišťálové vody, která jí jako hedvábí klouzala mezi sněhobílými prsty.
V jejích očích se odrážela modrá jezerní hladina, její zuby se bělaly mezi rudými rty jako bílé lekníny, její vlasy se třpytily jako sluneční paprsky a její pohled byl pokojný jako jezero samo.
Plavala v kruzích lehce nadnášena vodou, obklopená životem a kypící krásou.
Najednou se ze všech stran přihnaly černé mraky.
Zaslechla hluk.
Vzrušeně sledovala přijíždějící auto, které svými pneumatikami drtilo plevel prorůstající štěrkem.
Černý mercedes zastavil.
Postava byla na dálku tak tmavá, že vypadala jen jako silueta na písečném pozadí.
Vlk.
Rozzuřené vichry se proháněly údolím, běsnící démon hlasitě bouřil mezi vrchy a jezero pokryla černá hrůza.
Víla se nechala stáhnout vodou, jako kámen klesla pod hladinu a stále níž k pochybnostem, které hrozily, že ji utopí.
Ohnivé blesky křižovaly temné nebe, hory skučely a země se chvěla pod zdivočelou oblohou..............

.......Hřmení se proměnilo v tleskot rukou.

Sophie se zhluboka nadechla, snad ještě víc než jí tělo dovolilo. Otevřela oči.
Sál berlínské Státní opery byl v plném lesku.
Hlediště jásalo, masy hlav od přízemí po nejvyšší galerii byly napjaté a bouřlivé.
Velký křišťálový lustr planul naplno a hýřil ohňostrojem žlutých a růžových světel, která se tříštila od klenby do přízemí v déšť světelných paprsků.
Sophie dotancovala a nehybně zůstala stát uprostřed jeviště v oblaku jemného prachu.
Měla na sobě bílou tuniku bohyně a na ramena jí splývaly dlouhé světlé vlasy.
Potlesk otřásal operním domem.
Sehnula se, zaklonila a rozpjala paže.
Opona šla dolů a potlesk přehlušily zuřivé výkřiky:
"Bravo!Opakovat!"
Ihned šla opona zase nahoru a umělci se objevili, držíce se za ruce.
Uprostřed stála Sophie Shönmannová
a hluboce se ukláněla.
Celý Berlín tam byl, Berlín pera, financí a rozkoše, mnoho žurnalistů, několik spisovatelů, burziáni, německá smetánka i vysoce postavení nacisté.
Všichni stáli a zuřivě tleskali.
Ohromená a v slzách Sophie zdvihla hlavu a její pohled se pátravě nořil do stínu lóží, v zeleném čalounění však ještě temnějších.
Nahoře na třetí galerii, kolem okrouhlého stropu, na němž nahé ženské postavy s amórky vzlétaly do nebe, v jemně plynovém osvětlení, zahlédla Vlka.
Pod širokými, zlatě rámovanými oblouky se vrstvily hlavy jeho smečky ve vojenských čepicích. Uniformovaní muži se kolem svého vůdce chystali k odchodu.
Vlk byl ve fraku a upíral na ni pohled, který se jí propaloval až do duše.
Přes bezvýraznou masku jeho tváře nebylo možné přečíst jeho myšlenky.
Vzedmuly se v ní emoce.
Má snad podezření, že chce Sophie opustit Německo a začít novou kariéru v New Yorku?
Držela emoce pevně na uzdě. Musela zůstat klidná.
Sophii neopouštěl úsměv.
Jaksi však vycítila skrytou úzkost, která
svítila v úžasně jasné modři velkých očí.
Pořád se na ni díval.
Měla pocit, že se jí zmocňuje, vězní ji svým pohledem a silnou vůlí, že není naděje uniknout.

Najednou zhasla světla a zatáhla se opona.
Tentokrát už naposledy.