VLČÍ TOUHA

Nečekané pozvání

Nedobrovolná samota je opuštěnost.
Kdo hledá věčnost, sklízí samotu.

28.ledna 1933, Mnichov, Německo.

Sophie sebou cukla, když vlak náhle zastavil. Hřbetem ruky si promnula oči. Usnula. Únava ji nakonec dostihla. Okno bylo zaváté sněhem. Viděla jen bílo. V odrazu zahlédla svou tvář - usmívající se tvář.
Byla šťastná.
Sedmnáctiletá Sophie Shönmannová se vracela z Vídně, kde úspěšně absolvovala roční baletní přípravku na Akademii múzických umění. Zde se seznámila s dirigentem a hudebním skladatelem Erichem Kleiberem, který pravidelně docházel na zkoušky mladých baletek. Avšak ani jedna z nich, neměla sebemenší tušení, že tento malý a sympatický pan Kleiber byl hudebním ředitelem Berlínské statní opery.
Jednoho dne přišel k Sophii a nabídl ji relativně slušnou roli v jeho chystané hře 'Vojcek' rakouského skladatele Albana Berga. A jelikož se v jejím případě jednalo o nabídku, která se jen tak neodmítá, Sophie ji bez dlouhého rozmýšlení a s upřímným nadšením přijala.
Lokomotiva hvízdla. Vlak se dal znovu do pohybu. Drkotal vpřed a ona opět uslyšela pravidelné klepání pražců. Byla na cestě k domovu a jí
zaplavil nečekaný pocit štěstí.
,,Mnichov, konečná stanice! Vystupovat!"
Bylo pozdní odpoledne a venku tma.
Zatímco na nádraží syčela pára a všude kolem byla cítit vůně uhlí, Sophie vystupovala do mrazivého počasí. Vzduchem poletovaly velké nadýchané sněhové vločky, které dopadaly na zimní kabáty kolemjdoucích.
Jen co vyšla z nádražní budovy, uviděla černý mercedes. Strnula na místě. Se zatajeným dechem zůstala stát, zatímco ostatní lidé spěšně procházeli kolem ní a z úst vydechovali obláčky páry.
'Poslal si pro ni.'
U vozu stál muž v dlouhém černém kabátu a černém plstěném klobouku.
Snažila se skrýt v davu, ale bylo příliš pozdě. Všiml si jí a otevřel zadní dveře černého automobilu gestem, které znamenalo, že se jedná o
samozřejmost a ona neměla na výběr.
Tlukot jejího srdce najednou duněl tak hlasitě, že ho cítila až v plicích.
Puls zrychlil. Neopovážila se odmítnout.
Váhavý krokem se vydala vpřed.
Muž zdvořile pozdravil, vzal si od ní zavazadlo a ona nasedla do vozu, který se vzápětí prudce rozjel.
Večerní sníh zahalil město jako samet.
Mercedes právě projížděl po Amalienstraße a Sophie mlčky mžourala skrz zasněžené čelní sklo. Venku byla hluboká tma. Počasí se umoudřilo. Ve světle pouličních lamp poletovaly sněhové vločky o poznání méně. Záhledla dvojici, kráčející ruku v ruce po bílém chodníku a jediné auto projíždějící kolem.
Nemířila domů. Řidič ji unášel na opačný konec města. Uvědomovala si každou vteřinu, která ji nebezpečně rychle přibližovala k nejproslulejšímu muži v Mnichově. Povídalo si o něm celé Německo.
Sophii připadal tajemný a úchvatný.
Snad by se měla cítit polichocena,jelikož patřil mezi její obdivovatele, ale pro ni to bylo něco, co ji v hloubi duše znepokojovalo. Sklopila hlavu, ruce složila do klína a snažila se ovládnout další nával emocí.

Braunes Haus vůbec nebyl hnědý dům, ale bývalý palác ze světlého kamene. Sophie slyšela pleskání obrovských vlajek, krvavě rudých obdelníků v mrazivém vánku, když vystupovala z vozu.
Veliké bronzové vchodové dveře střežili dva muži v černých uniformách SS, kteří ustoupili, aby mohli vejít do ohromného foyer, na jehož stěnách byly vyryty tisíce svastik. Uvnitř se rychle pohybovali uniformovaní muži. Někteří z nich si ji zvědavě prohlíželi a Sophie si uvědomila, jak zvláštně to asi musí vypadat. Byla jediná žena v místnosti a jediná, kdo na sobě neměl uniformu.
Měla na sobě černé šaty s dlouhým rukávem a zimní modrozelený kabátek s límcem olemovaným kožíškem. Klobouček, zdoben saténovou stuhou a mašlí, který měla nasazený mírně na stranu si ladným pohybem stáhla hlouběji do očí, aby se aspoň trochu málo uchránila před zvědavými pohledy adjutantů, kteří procházeli přes foyer.
Její černé lakovky klapaly po vyleštěné mramorové podlaze a jejich ozvěna jí zněla v uších.
Na protějším konci vstupní haly se tyčilo impozantní schodiště. Jak stoupali po schodech, potkávali stále více adjutantů.
Muži z SA se usmívali a uctivě ji zdravili. Členové SS na ni pokývli, aniž by se zastavili v chůzi. Pohybovali se rychle a neudělali jediný zbytečný pohyb. Všichni do jednoho byli oblečení v hnědých košilích a černých kalhotách. Na límečcích jim svítily stříbrnou nití vyšité klikaté blesky.
Jen se uklidni, říkala si a soustředila veškerou svou pozornost na to, aby dokázala vyjít po schodech a nespadnout.
Ocitla se v jeho světě, do kterého ji pozval, bez sebemenšího upozornění.
Tedy, jestli se tomu tak dalo říkat. Sophie si připadala jako unesena.
Tady o tom nemůže přemýšlet.
Zespoda se ozvalo jméno Shönmann a Sophie se otočila. Po schodech šli dva muži z SA a tiše spolu mluvili. Mladík a nějaký postarší muž s šednoucími vlasy, kterého nikdy předtím neviděla. Když ji uviděli zastavit u zábradlí, zmlkli, a když procházeli kolem, nadvedli čepice k pozdravu a pokračovali chodbou ve druhém poschodí.
Mluvili o ní. Cítila to z toho, jak od ní uhnuli pohledem. Sledovala, jak vešli do jedné z kanceláří. Oněkud z chodby se do velkého schodiště nahrnula skupinka mužů z SS a ozval se hlasitý dupod bot. Panebože.
Nasadila úsměv a mávla jim na pozdrav, aniž by se zastavila.
Poklepali na čepice, zdravili ji tak svým tichým, zdvořilým způsobem.
Cítila na sobě pohledy, které ji byly nepříjemné a nemohla nic dělat.
Konečně došli do třetího poschodí. Chodba byla liduprázdná. Zamířili k velkým zlatým dvoukřídlým dveřím. Ozvalo se zaťukaní.
Úsečné ,,Dále!" je přivovalo do hlavního předpokoje.
Za malým pracovním stolem seděl muž, který právě pokládal telefonní sluchátko. Vstal a zapadlýma očima přejížděl po Sophii. Výraz v jeho obličeji měl poněkud truchlivý, pomyslela si.
,,Děkuji, že jste přivezl Fräulein Shönmann. Vůdce si vaší pohotové služby váží." Když uslyšela slovo 'Vůdce' ucítila, jak jí po celém těle naběhla husí kůže.
Postava vedle ní zasalutovala, otočila se na podpadku a s prásknutím za sebou zabouchla.
Nervózně pohlédla na zavřené dveře do hlavní kanceláře.
Muž obešel stůl a zamířil k ní. Zdvořile jí pomohl vysvléct kabát a gestem naznačil, aby se posadila.
,,Dáte si čaj, Fräulein Shönmann? Nebo raději kávu?"
,,Já...čaj, prosím." odpověděla a
přejela si rukou po šatech. Uhladila si záhyby a schoulila se na židli. Pozorovala muže, jak z nedalekého stolku přináší stříbrný podnos.
Chová se k ní hezky, aby ji ukonejšil falešným pocitem bezpečí, přistihla se, jak přemýšlí.
,,Nerozumím," začala opatrně, ,,proč jste pro mě poslali."
,, Vůdce vás potřebuje." bez zaváhání odpověděl na její otázku.
Třásly se jí ruce, když si brala šálek z bílého porcelánu.
,,Zajisté rozumíte." pokračoval a usadil se na židli naproti ní.
,,Pro muže s jeho pozicí a tolika starostmi to není lehké. Jste balzám na jeho duši, Fräulein Shönmann. Mnohokrát jsem slyšel, jak to říká."
Sophie zbledla.
Nezmohla se na jediné slovo a znovu se podívala na zavřené dveře. Proč ji nechával tak dlouho čekat?
Jestli je to zkoušení trpělivosti, bude určitě úspěšné.
Najednou se dveře kanceláře rázně otevřely a do šerého předpokoje vpadl dlouhý sloupec světla.
Stál ve dveřích, osvícený zlatavou září. Měl na sobě hnědou uniformu a v rukou držel štos lejster, které zastrčil do složky z konopného papíru. Obličej měl klidný, vlasy uhlazené dozadu brilantinou, až na přední pramínky, které mu padaly do čela.
,,Zdálo se mi, že slyším hlasy." prořízl jeho hlas ticho.
Sophie vstala ze židle a sledovala, jak se k ní přibližuje.
,,Hessi, buďte tak laskav." předal dokumentaci svému pobočníkovi.
Uchopil její ruku do svých dlaní a přitiskl si ji k ústům.
,,Líbilo se vám ve Vídni, má drahá?"
Vypadal tak, jak si ho pamatovala, když ho spatřila poprvé. Tajemný obličej zjemnělý světlem lustru, střední postava, která se začala kolem pasu zakulacovat, oči se svěšenými víčky, které ji vždy přikovaly na místě, když se na ni dívaly, jako třeba teď.
,,Ano, Herr Hitler." stroze odpověděla
a z dálky slyšela sípaní ve vlastním hrdle.
Pozvedl obočí.
,,Dovolte mi, abych vám řekl, jak jsem potěšen, že se opět shledáváme." s mírným úsměvem dodal, když ji vedl do své kanceláře.
Dveře se zavřely a nechaly Hesse v předpokoji samotného.
Vstoupila do chladu jeho pracovny a letmo se rozhlédla kolem. Místnost byla tichá a značně okázalá.
Bezhybně naleštěné dřevo a mosaz se třpytily. Závěsy nebyly zatažené a
podlahu pokrývaly měkké koberce. Na druhé straně pokoje stál stůl, malý, obyčejný, plochý, jen s několika zásuvkami. Nad hlavou jí visel dřevěný lustr, rozsvícené žárovky chráněné malými zelenými stínítky, který ozařoval pokoj matným světlem. Kolem zdí stály úřednické židle s červeným polstrováním. Na kulatém stolku byla kytice žlutých růží ve váze z broušeného skla a na protější stěně visel portrét Fridricha II. Velikého.
,,Prosím, omluvte mé překvapení. Nečekala jsem......"
,,Všiml jsem si." skočil jí do řeči.
,,Myslel jsem, že vás napadne, že vás budu chtít opět vidět. Nemohl jsem se dočkat, až se přesvědčím, jste-li skutečně tak krásná, jak si pamatuji."
Upřímný, ale smutný zájem, jenž jí věnoval, jí vehnal krev do tváří.
Ráda by byla něco řekla, ale nenapadalo ji nic, co by bylo natolik vzdálené jejím vlastním pocitům, aby bylo bezpečné o tom hovořit.
,,Dospíváte, Sophie." nepokrytě si ji přeměřoval pohledem. Poznala to z toho, jak po ní tikal očima nahoru a dolů. Zrudla v rozpacích.
Zavedl ji k červeně polstrovaným židlím u zdi.
Když usedala, pohlédla na jeho hruď. Pod hnědým kabátcem viděla jasné obrysy nábojového pásu.
Posadil se vedle Sophie a něžně uchopil její pravou ruku.
Svaly na pažích se jí napjaly, připravené se mu vyškubnout.
,,Již tolikrát jsem byl světkem nádherných vystoupení a poctěn vaší přítomností, že se nemohu nezajímat o to, co cítíte, a přát si vaše štěstí."
Následovala dlouhá pauza.
,,Za vaše laskavá slova jsem vám velmi zavázána, Herr Hitler." začala opatrně Sophie. ,,Avšak věřím, že tato krátká návštěva v tomto domě by zajisté dávála mým rodičům důvod k obavám." pronesla srdečným tónem.
,,To máte asi pravdu." odvětil s chápavým úsměvem.
V hlase mu zanělo něco, co ji přinutilo se na něj podívat.
Na okamžik se odmlčel a pak dodal:
,,Přiznávám, že bez souhlasu vašich rodičů by mě trápil pocit zmařené šance." řekl tónem, jemuž nerozuměla.
Sophie byla šokovaná a naprosto bezradná. Nemohla uvěřit, že by její rodiče, souhlasili s něčím takovým.
Obzvláště tatínek, který nikdy nepřekousl, že Německo odešlo poražené z první světové války, ve které sloužil a který byl zároveň  jeden z předních odpůrců Národně socialistické německé dělnické strany. Vlastní otec dal svolení samotnému Vůdci této politické strany, aby se mohl setkat s jeho nejmladší dcerou.
Její milovaný tatínek.
,,Zrak nepřivyklý jasu je snadné oslnit," odvětil významně a
Sophie měla pocit, jakoby zachytil její myšlenky. ,,A ten pak dlouho nedokáže vidět věci v jejich pravých barvách."
Její výraz naopak prozrazoval její rozpaky a zjevně váhal, co říct.
,,Promiňte mi mé úvahy." pronesl zamyšleně.
,,Oba máme zřejmě sklon podceňovat své schopnosti." promluvila se značnou upřímností a mírně zrazeným hlasem. Dívala se mu do očí zpříma a bez dřívějšího ostychu. Snad jej překonala, snad na něj zapomněla pro samou nedočkavost, jak odpoví.
Začal mluvit a proud jeho slov se rozšiřoval a prohluboval v řeku.
,,Vzpomínám si, že přednedávnem byly vaše dojmy docela jiné,"navázal on. ,,Okolnosti se však teď bezesporu změnily a je pozoruhodné, jak brzy lidská mysl uvykne změně. Je zřejmě v povaze člověka pochybovat, že kdy smýšlel jinak, než je tomu právě teď."
Jeho výraz prozrazoval, že stěží přemáhal své city. Sophie však nedokázala přesně určit, jaké povahy jsou.
,,Nejsem si vědoma, že by se mé myšlenky nebo pocity změnily." přinutila se říct.
Ucítila otcovské poplácání na své ruce.
On nicméně opět prolomil ticho svou otázkou :
,,Zajisté tušíte, proč jsem vás sem dnes večer pozval?"
Neodpověděla. Hleděla před sebe s příkladnou trpělivostí a v skrytu duše se těšila nadějí, že záhy přijde někdo, kdo ji vysvobodí z rozpaků, které v ní tato důvěrná konverzace vyvolávala.
,,Uprostřed toho všeho zjišťuji, že jsem sám, docela sám. Na konci dne na mne čeká jen zející propast a jediné, co ji dokáže zavřít, je společnost pěkné mladé dívky."
Obrazce na kobercích se začaly rozpíjet a Sophie musela zamrkat, než zase získaly tvar.
,,Muž v mé pozici si nemůže vybírat potěšení, která činí život snesitelným.
Musím myslet pouze na dobro vlasti."
řekl vážně a výraz v obličeji měl stále stejně netečný.
,,Přesto,"pokračoval téměř nejistě, ,,nedokážu snášet samotu."
Prsty v jeho dlaních sebou náhle cukly v křeči.
Sevřel její křehké ruce silněji. V šoku strnula. Zvedla náhle zrak a setkala se s jeho pohledem.
,,Prosím odpusťte, jestli jsem snad řekl
příliš. Nemohu očekávat, že mě pochopíte."
Podíval se jí do očí tak intenzivně, že málem přestala dýchat. Jasná modř jí připomínala přetržené elektrické vedení, stržené bouří, prskající v temnotě.
Nedokázala odhadnout, co si myslí.
Pustil jí prsty. Pomalu, téměř váhavě ji pohladil dlaní po tváři.
,,Rozveselte mě svým švitořením, dítě."
Místností se rozprostřelo vážné ticho.
Bez hnutí ji pozoroval.
Odhadovala počet kroků na chodbu.
Sophie musela sebrat všechny síly, aby z pokoje neutekla a při tom hořečně přemýšlela.
Ozvalo se vrznutí prkna v podlaze. Hess. Nejspíš je poslouchá nebo na ni čeká. Nemohla nikam odejít.
Byla jako v pasti.
Váhavě začala vyprávět o Vídni a on dychtivě přikyvoval, aby pokračovala dál.
Její vlastní pocity však byly tak zmatené, že sotva dokázala rozeznat, zda jí tato skutečnost působí více bolesti, či zda ji spíše těší.
Mluvila o městě umění, dlouhých procházkách, o tom, jaká byla její baletní přípravka i o velké nabídce pana Kleibera, a pod vším tím vyprávěním slyšela neměnný tikot stolních hodin, který odpočítaval čas.

Za necelých osmačtyřicet hodin,
30. ledna 1933,  byl Adolf Hitler jmenován Říšským kancléřem.