VLČÍ TOUHA

První rozhovor s Margareth

Ať už Bůh existuje, nebo ne, jsme v tom sami. - Město ztracených duší

29.října 2001, Ludwigsfelde, Německo.

,,Opravdu přepychový dům," pomyslela jsem si, když jsem usedala na čalouněnou pohovku s tmavozeleným hrubým suknem a několika dekorativními polštáři.
Obývací pokoj byl velký a krásný,
s elegantní římsou nad krbem.
Na dřevěným stole byl ubrus s květinovým vzorem tlumeně zelených růží na krémovém podkladu a obrovská porcelánová mísa s naaranžovanými  pestrobarevnými jiřinami.
Na stěnách viselo několik velmi krásných obrazů - krajinek a dva portréty předků, očividně originály, v tlumeně zlatých rámech.
Koberec měl světle krémovou barvu.
V jednom rohu stál javorový sekretář, zvlněné sklo v jeho dveřích dosvědčovalo, že jde skutečně o letitý kus. Byly tu také malé starožitné odkládací stolky a několik půvabných lamp.
Obdivovala jsem dřevem obloženou knihovnu.
Dveře byly zavřené.
V místnosti jsem byla jenom já a Margareth.
,,Proč jste sem vlastně přijela?" zeptala se vlídně Margareth.
Seděla v křesle a její krásné modré oči si mě zkoumavě prohlížely.
Sněhově bílé vlasy měla úhledně spletené do copu, který byl stočený do drdolu vzadu na hlavě.
Její drobná a křehká postava vypadala tak zranitelně.
Na sobě měla volné khaki kalhoty a byla zahalená do světle růžového pleteného svetru.
Na svůj věk měla styl a člověk věděl, že je rozhodnutá jít svou vlastní cestou.
,,Nejsem si jistá, jak začít," zakoktala jsem.
Margareth postavila šálek kávy na stůl a mlčky se na mě dívala. Průzračné oči měla zadůmané, klidné.
Byla si plně vědoma mé nervozity.
,,Prosím." vybídla mě.
Sklonila jsem hlavu a sáhla do své černé kabelky. Ruce se mi třásly. Snažila jsem se je ovládat.
,,Uznávám, že to pro vás nemusejí být příjemné vzpomínky, ale cítila jsem, že za vámi prostě musím." řekla jsem a konečně nahmatala to, co jsem hledala.
Margareth Nitschová sklopila oči k černobílé fotografii děvčátka v baletním úboru.
Jako by všechno kolem nás utichlo. Dřevo v krbu přestalo praskat.
Dokonce i ptáci za oknem přestali cvrlikat.
Zůstal jen krbový žár.
A ticho.
Uběhla předlouhá minuta.
Cítila jsem se k uzoufání vzrušeně.
Fotografie ležela na stole mezi námi.
Oči Margareth se jakoby zmenšily.
Neopovažovala jsem se ani pohnout.
,,Byla pořízená před celými věky. Krátce na to přišla zlá doba." povzdechla si  nakonec.
Byla jsem naprosto šokovaná jejím vnitřním klidem.
Margareth se stisknutými rty postrčila fotografii blíž ke mně.
,,Objevíte se tu jen tak, jako naprosto cizí člověk  a chcete, abych vám o sobě řekla  holou pravdu?" zajímala se.
Cítila jsem, jak mi v mozku pulzuje krev.
Takhle jsem si to nepředstavovala. Představovala jsem si bolest, žal, ale tohle ne. Její hněv ne.
,,Dostala jsem se nejdál." odvážila jsem se. ,,A vy to víte. Proto jsem tady."
,, Za svou minulostí jsem udělala nekompromisní čáru." odpověděla tvrdě Margareth a upřela na mě zlý pohled.
Dívala jsem se jí do očí stejně pevně a neuhýbavě, když v tom jsem v nich zahlédla... strach. Byl hluboko, velice hluboko... ale byl tam.
,,Omlouvám se," vyhrkla jsem překotně.
,,Předem jsem věděla, že to pro vás bude bolestné."
,,Nikomu jsem neodhalila pravdu o svém dětství, o svém původu, o své víře." Margareth promluvila.
Měla divný, skoro přidušený hlas.
,,Odpusťte." začala jsem. Netušila jsem, že,-"
,,Chtěla jsem utéct." přerušila mě Margareth.
,,Pryč z toho města, z téhle země." Otočila se směrem ke krbu
a na mě zaútočil pocit vlastní viny.
Jak jsem mohla být tak slepá?
Jak jsem mohla nevidět, k čemu směřuje?
Ani jedinkrát mě nenapadlo, že Margareth si to všechno mohla nechat pro sebe.
Strašlivě trpěla.
Proto nikdy neprozradila svou pravou totožnost.
Chtěla jenom žít nový život.
Pomalu a v rozpacích jsem vstala. 
,,Paní Nitschová. Jestli jsem se vás nějak dotkla. Velice se omlouvám. Nechtěla jsem vám ublížit."
Podívala se na mě.
Na její vrásčité tváři jsem zahlédla stín smutku.
,,To je v pořádku," povzdechla si.
,,Už je to dávno. Prosím, neodcházejte."
Znovu jsem se tedy posadila a sevřela jsem obě ruce, v krku jsem měla sucho.
Zhluboka jsem se nadechla.
Potřebovala jsem nový pokus přiblížit se k Margareth, což nebylo vůbec jednoduché.
Zavládlo nečekané ticho.
,,Tam v Berchtesgadenu," začala jsem z lehka.
Setkaly jsme se znovu pohledem.
,,Lidem často chybí něco, co neexistuje." odpověděla Margareth.
,,Myslím tím, co bylo, ale už prostě a jednoduše není."
,,Považujete Německo za svůj domov?"
zeptala jsem se a fascinovaně Margareth pozorovala.
,, Já už domov nikdy nenajdu - ne na Zemi. Tak to je, drahá." zavrtěla hlavou.
V krbu zapraskalo dřevo. Zlomilo se.
Oheň zasyčel.
Rozhodla jsem se, že budu přímá a dostanu informace.
Chtěla jsem víc.
,,Vyrůstala jste v nacistickém Německu. Pamatujete si na tu dobu?"
,,Kolikpak vám je, slečno Reimannová?" udeřila na mě zvědavě.
Cítila jsem, jak rudnu.
,,Pětatřicet," přiznala jsem.
,,A mě bude šestaosmdesát!" krátce se zasmála.
,, A patnáctého března v jednaačtyřicátém mi bylo pětadvacet. O deset let míň než teď vám. A pamatuji si. Všechno si pamatuju."
Odmlčela se. Modré oči se opět zahleděly stranou, na krb.
Pohled mi sjel na krbovou římsu a srdce mi poskočilo. Byly na ní vystavené fotografie a jedna z nich mě zvlášť zaujmula.
Byla na ní zachycená mladičká Sophie v dlouhé třpytivé róbě s paží přehozenou kolem ramen vytáhlého blonďatého muže, který měl na sobě uniformu.
Dívala jsem se na jeho ostře řezanou tvář, na modré oči, které se mu rošťácky třpytily, zatímco se dívaly do fotoaparátu.
,,Můj bratr." odvětila Margareth s upřeným pohledem.
Zaskočeně jsem přikývla a pokračovala, aby Margareth dokázala udržet nit.
,,Nádherná fotografie. Moc vám to sluší. A ty šaty. Kam jste šla?"
,,Na nacistický večírek," odpověděla  chladně.
Oranžové světlo ohně doslova prosvítalo její kůží.
Tvářila se, jako by se dívala do něj.
Ale bylo mi jasné, že se nedívá nikam.
Snažila jsem se o neutrální tón.
,,Byla jste nacistka?" zeptala jsem se a sama se nad tou otázkou zarazila. 
,,Byla jsem Němka," odpověděla Margareth.
,,Takže jste nacisty podporovala?"
,,Byla jsem Němka," zopakovala.
,,Být nacistka je politická příslušnost, nikoli národnost. Nejsem nacistka jen proto, že jsem Němka."
Přikývla jsem a podívala se na Margareth nejlepším zamyšleným pohledem.
,,Proč se o mne zajímáte, slečno Reimannová?"
Blankytnýma očima se pronikavě podívala na mě.
Zrychlil se mi tep.
,,Paní Nitschová. Mám takový pocit, že jste prožila něco hrozného," začala jsem opatrně.
Margareth zbledla. Jakoby ji někdo zbavil veškerých pocitů.
,, Naprosto vám rozumím, proč si držíte takový odstup, proč existují dvě vaše tváře," pokračovala jsem.
,,Chci k vám být upřímná, madam. Zajímá mě ta neznámá etapa vašeho života."
Zarazila se, přes oči jí přeběhl stín a odvrátila ode mne svůj pohled.
,,Já vám přísahám, že u mě bude vaše tajemství v naprostém bezpečí a že nikdy neudělám nic, co by vás ohrozilo.
Vás ani vaši rodinu."
,,Kdybych vám řekla o svém životě," Margareth svraštila obočí.
,,Nikdy nebudete vědět, zda je to pravda. Všichni o sobě lžeme, o naší minulosti a přítomnosti. Myslíme si, že některé z těch lží jsou jen nepatrné, nedůležité a jiné zase velké a inkriminující. Ale ony jsou všechny stejné." pronesla Margareth.
,,Vidím vám na očích pravdu a upřímnost. Chci vás ujistit, že se o své tajemství nemusíte bát." řekla jsem.
,,To přece..." začala, jenomže hlas se jí zlomil.
Všimla jsem si osamělé slzy, která vyklouzla z oka a stékala Margareth po tváři.
Mlčky zakryla vrásčitou rukou oči.
Vstala jsem, klekla si Margareth k nohám a vzala ji za ruku.
Dívala jsem se do azurových očí staré ženy a držela ji za chladnou, zpocenou ruku.
,,Nedokážu se vyrovnat s minulostí," vydechla zastřeným hlasem, který se třásl.
,,Paní Nitschová, svěřte se mi. Uleví se vám." řekla jsem a jemně ji pohladila po křehké ruce.
Plápolající jiskřičky radosti, lásky a štěstí vymizely z jejích očí. Byla smutná, ponořená do sebe. Plakala. Měla zlomenou duši.
Při pohledu na Margarethin žalem zlomený obličej a doteku sukovité revmatické ruky se mi do myšlenek opět vkrádala vina.
Jenom kvůli mně jí přemáhaly smutné vzpomínky. 
Pevně jsem zaťala zuby, neboť jsem se bála, že můj obličej se co nevidět zkřiví
bolestí.
Sklopila jsem hlavu k zemi. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy.

Vyndala jsem z kabelky kapesník a podala jsem jí ho. Utřela si slzy, zhluboka se nadechla a snažila se přestat plakat. 
Následovalo pronikavé ticho.
Margareth mlčky pozorovala plápolající plameny. 
Dívala se tak zvláštně.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si v nich přehrává celý svůj život. 
Z myšlenek mne vytrhl slabý hlas:
,,Někteří lidé se na první pohled .....
zdají o hodně jiní, než jsou ve skutečnosti. Nikdy však... nebudeme o jiných vědět vše, přestože bychom chtěli. Je to až děsivé." řekla Margareth a já jí pozorně naslouchala.
,, A každý z nás máme věci... věci,  o nichž jsme rádi, že je ostatní nevědí."
Margareth se opřela, hlavu si podepřela rukou a velmi upřeně na mě pohlédla.

,,Když člověk dospěje k věku, jemuž se už nedá říkat mladistvý -a to je můj případ -, začíná dělat životní bilanci. Jaký byl můj život, jaký měl smysl,
co jsem udělala dobrého i co špatného,
a pak ovšem nastane ta nejdůležitější otázka: kdybych jej mohla prožít znovu,
dělala bych všechno jinak?"