VLČÍ TOUHA

Cesta pouští je těžká

Každý vidí, jakým se zdáte být, ale málokdo vycítí, jakým opravdu jste.

21.září 2001, Berlín, Německo.

Po odchodu z kanceláře Alberta Rothema jsem se náhle cítila zdrceně, na pokraji slz. Byl to vyčerpávající, náročný den. Svět se kolem mě uzavřel, svíral mě ze všech stran.
Zbytek dne a velkou část noci jsem zírala do svého laptopu a hledala informace o baletce Sophii Shönmannové.
Našla jsem pouze odkaz na
hudební slavnosti v Bayreuthu neboli Slavnosti Richarda Wagnera.
Ale o Sophii nikde nebyla ani zmínka.
Sophie Shönmannová  neexistovala.
,,Proč si Margareth změnila identitu, když byla na vrcholu své baletní kariéry?" zeptala se Hilda. ,,Co se podle tebe stalo, Sáro?"
,,Nevím, Hildo. Ale budu se upřímně snažit, abych to zjistila."
Tytéž otázky mě pronásledovaly ve dne v noci. Když jsem o pár hodin později byla na cestě k mé sestře, ještě pořád jsem si kladla stejné otázky a přitom si vybavila poslední slova,  které mi věnoval pan Rothem:
,,Nacismus se dostal k moci, protože většina Němců mlčela. Lidé se báli o vlastní život. Byly to úplně jiné časy.
Ať již však byl osud Margareth Nitschové alias Sophie Shönmannové jakýkoliv, nesmíte soudit moc přísně."
Od té doby jsem se užírala pocitem, že mě pohltilo cosi nezměrného, cosi, s čím se nedokážu vypořádat.
Uvědomila jsem si, že se musím někomu vypovídat.
Moje sestra se pro dnešek kvůli mě  vzdala nelítostného pracovního dne úspěšné fyzioterapeutky.
Třpytivá kaštanová hříva, dolíčky v tvářích, překrásné hnědé oči.
Urostlá atletická postava, po mamince. Převyšovala všechny ženy ze strany Reimannových. Udivené, zářivé úsměvy. Náznak závisti.
Erika byla ještě vyšší než já.
Dvě těhotenství nepřidala její sportovní pružné postavě ani deko.
Měla dvě malé děti, které jako by z oka vypadly jejímu exmanželu Alexovi. A taky měla nového manžela Michaela, který byl okouzlující a expert přes počítače, ale ještě jsem se s ním dobře neznala.
V tom okamžiku, kdy mi Erika na příjezdové cestě pohlédla do obličeje, rázem poznala, že mě něco tíží.
Jakmile jsme zůstaly v jejím úzkém luxusním domě na Západní 9i. Germanenstraße, v její nerezové chromové kuchyni, a jakmile nám nalila suché červené víno, konečně ze mě vypadl celý příběh. Erika na to celkem nic neříkala. Mlčky seděla, zatímco jsem jí líčila o vše o Margareth. Růže na troskách Berghofu. Albert Rothem. Skrytá identita. Primabalerína. Sophie. Karl, její vnuk. Naše první setkání.
Viděla jsem, jak jí obličej bledne překvapením. Sklenice červeného vína se ani nedotkla. Prsty si přitiskla na ústa, zavrtěla hlavou. Došla jsem až ke konci příběhu, k poslednímu záznamu Sophie, datované rokem 1939, kdy se úplně ztratila.
Vyhrkla:
,,Och, můj Bože." Chvatně si usrkla vína. ,,Ty ji chceš najít, je to tak?"
Přikývla jsem.
,,Pro všechno na světě, kde chceš začít?"
,,To nevím." zavrtěla jsem zoufale hlavou.
,,Jak zní její příjmení?"
Odhláskovala jsem ho.
,,Nitschová." opakovala.
Erika rázně vyskočila a sáhla po bezdrátovém telefonu.
,,Co to děláš?" podivila jsem se.
Zvedla ruku, aby mi naznačila, že mám být zticha.
,,Ústředna? Hledám paní Margareth Nitschovou. Berlín. Správně, N.I.T.S.C.H. Nic? Prima, a mohla byste se podívat na Mnichov, prosím?.... Nic? Brandenburg? ...Výborně. Ano, děkuji. Vteřinku, prosím."
Něco načmárala na útržek papíru, který mi pak spěsným gestem podala.
,,Máme ji." oznámila vítězoslavně.
Ohromeně jsem si vzala číslo a adresu.
Pan a paní Nitschovi. 2219 Weinbergsweg. Ludwigsfelde. Brandenburg.
,,Určitě to nejsou oni," zamumlala jsem. ,,Přece to nemůže být tak snadné."
,,Ludwigsfelde," dumala Erika. ,, Není to v Teltow-Flämingském okrese? Chodila jsem s mládencem, co byl právě odtud. Moc milý kluk.Pocházel z doktorské rodiny. Krásné místo, Ludwigsfelde. Zhruba padesát kilometrů od Berlína."
Seděla jsem na vysoké stoličce, vyvedená z míry. Prostě jsem nedokázala uvěřit, že najít Margareth bylo tak snadné, že to šlo tak rychle.
Zdálo se mi to vyloučené, neskutečné.
,,Poslyš," řekla jsem, ,,ale kde máme tu jistotu, že to je ona?"
Erika seděla u stolu a zapla laptop. Vzala si brýle a nasadila si je na nos.
,,O tom se hned přesvědčíme."
Postavila jsem se za ni a sledovala, jak se jí prsty zručně rozlétly po klavesnici.
,,Co to zase děláš?" vyzvídala jsem zmateně.
Na monitoru se objevilo: Vítejte v Ludwigsfelde. Události, společenské akce, lidé, nemovitosti.
,,Výborně. Přesně co potřebujeme." řekla Erika zabraná do textu. Pak mi jemně sebrala útržek papíru z prstů. Znovu sáhla pro telefon a vytočila zapsané číslo.
Šlo to až moc rychle. Vyráželo mi to dech.
,,Eriko! Přestaň! Počkej! Co jim kčertu chceš říct? Prokristapána!"
Rychle přiklopila sluchátko dlaní a přes obroučky brýlí po mně loupla rozhorčeným pohledem.
,,Věříš mi, ne? "
Napomenula mě svým rázným tónem starší sestry. Věděla, co dělá.
Připadala jsem si bezmocná, zpanikařila jsem.
Vyskočila jsem a nervózně se začala  procházet po kuchyni.
Když jsem se po ní ohlédla, usmála se.
,,Napij se vína, uvolni se a nedělej si starosti, Sáro."
Náhle zvedla ukazovák, ukázala na aparát.
,,Ano, zdravím, dobrý večer, mluvím, echm, s paní Nitschovou?"
Při poslouchání jejího vtipného tónu jsem se neubránila úsměvu.
Měnit hlas uměla odjakživa dokonale.
,,Och, omlouvám se... Není doma?"
Nevěřícně jsem lapala každé slovo.
,,Och, hm, tady Erna Weberová z  knihovní pobočky Ludwigsfelde. Zajímalo by mě, zda nemáte zájem navštívit náš první podzimní seminář, konat se bude 3. listopadu...
Ach, chápu. Ale, to mě vážně mrzí, madam. Hmmm. Upřímně se omlouvám, že jsem obtěžovala, madam. Děkuji, na shledanou."
Položila sluchátko a blýskla po mně samolibým úsměvem.
,,Tak co?" lapla jsem po dechu.
,,Ta paní, s kterou jsem mluvila, je ošetřovatelka starých manželů Nitschových. Přichází káždé dopoledne."
,,Co Margareth?" vyhrkla jsem.
,,Má se vrátit každou minutu."
Bezmocně jsem se na Eriku zadívala
,,Tak co mám tedy dělat?" zeptala jsem se. ,,Prostě tam jet?"
Sestra vyprskla smíchy.
,,Máš snad jiný nápad?"