VLČÍ TOUHA

Přítel

Každá lidská bytost má právo na svá tajemství.

15.července 1937, Berlín, Německo.

Když v pátek odpoledne oznámil ředitel Státní opery konec baletních zkoušek, zdrhávala se Sophie odejít, a tak rozvazovala své baletní špičky pomalu.
Ostatní dívky spěchaly pryč, chichotaly se a špitaly si. Domů za svými maminkami, které si s nimi vypijí čaj. Za svými láskami, které jim poskytnou pocit něhy a bezpečí. Píchlo ji u srdce.
Nos jí naplňoval známý pach plísně a hniloby staré budovy, křídového prachu a vlastního potu.
Kdyby tak mohla zůstat tady, ve vysněném světě, kde všechno dávalo smysl. Jen tanec, hudba a umění.
Bez zmateného chaosu politiky, náboženství a otázek, které ji mučily.
Když procházela úzkou chodbou a mířila po schodech dolů, přála si, aby byl život prostý a jednoznačný.
Rozevřela velké dveře.
Okamžitě se do ní opřel lehký letní vánek a rozcuchal tak vlnité vlasy.
V Berlíně panoval krásný červencový den.
Sophie vystoupila z chladné budovy do hřejivého odpoledne. Rozhlédla se kolem sebe a nasála lehkou vůni léta.
Najednou se cítila příjemně, jak na její neopálenou kůži dopadaly sluneční paprsky, jak jí vítr cuchal světlé vlasy. Jak se mohla nadechnout čerstvého vzduchu.
Sophie zavřela těžké dveře a vydala se na cestu po Tengsraße.
Pouliční prodavač nabíral do papírových sáčků pražené kaštany páchnoucí spáleninou. Maminky tlačily kočárky s dětmi a nějaká žena se smetákem vychrstla kbelík vody do kanálu na silnici. Ctyři mladí muži v jednobarevných hnědých uniformách SA se svastikou na pásce kolem paže se loudali po chodníku, smáli se a kouřili.
Ulice vypadal stejně jako každé odpoledne, když šla Sophie z berlínské Státní opery. Všechno se zdálo nekonečně stejné. Osaměla a samota v ní vyvolávala ještě hlubší tíseň.
Rozhlížela se jako ptáček lapený v kleci.
Nedokázala utéct. Nedokázala se zachránit. Všude tu cítila jeho osobnost, slyšela jeho smích, vnímala jeho řeč. A přece tu nebyl. Nebo byl?
Najednou k ní odněkud přiběhla malá dívenka.
,,Počkej," řekla. ,,Něco pro tebe mám."
Nemohlo ji být víc než sedm nebo osm.
,,Co to je?"
,,Jak to mám asi vědět, co?" zněla pohoršeně. ,,Nečtu milostný dopisy cizejch lidí. Na." Z kožené brašny vytáhla bílou obálku.
,,Milostný dopis." Musela se smát. ,,Asi ses spletla."
,,Ne." Podala jí opatrně obálku do ruky. ,,Ten pán řekl, že je to pro hezké děvče s blonďatým copem, šedou blůzkou a černou sukní. Jsi tu jediná, tak to musíš bejt ty."
,,Počkej chvíli." Sophie chytila dívenku za bledou hubeňoučkou ručku. ,,Jaký pán?"
,,Nevím." Pokusila se jí vytrhnout. ,,Nějakej vysokej chlápek v tmavým obleku. Musel bejt bohatej, páč mi dal dvě říšské marky."
Říšské marky, když by to ta dívenka vyřídila za pár feniků.
Možná nebyl bohatý, ale určitě byl odhodlaný.
Kolem páteře jí proběhla úzkost. Prudce se otočila. Maminky s dětmi, malí kluci za chůze dováděli a postrkovali se. Skupinka dívenek přeskakovaly přes švihadlo a vesele zpívaly.
Dělníci, kteří se vraceli s výplatami domů, hospodyňky nesly síťovky s nákupem.
Nikdo podezdřelý.
Mezitím dívčina odběhla pryč.
Na rohu pomalu zastavovala tramvaj, z elektrického kabelu odlétlo několik modrých jisker a Sophie vystoupala po schůdcích dovnitř.
Nikdo se na ni nepodíval, když se proplétala do zadní části. Kvůli lepší rovnováze se opřela o tyč a roztrhla obálku.

Vážená Fräulein,
ačkoli to dobře skrýváte, je zřejmé, že nejste ani trochu jako ostatní, pročež jsem si dovolil poslat Vám tento dopis.
Vím, že se trápíte.
Mohu Vám pomoci.
Žádám proto o možnost setkat se s vámi.
Když se rozhodnete udělat ve jménu své česti a svědomí správnou věc, najdete mě dnes večer v baru U Zlatého fénixe.
Přítel