Who is N? (Ereri/Riren)

13.

Po necelých pěti minutách jsme dorazili k překrásnému rodinnému domu.

Profesor Levi vystoupil a obešel auto, abych s ním šel pod deštníkem. Já jsem se mezitím rozhlížel a obdivoval velikost domu a zahrady.

„Kolik že máte dětí, pane profesore?" zeptal jsem se, když jsem vystoupil. Stále jsem se třásl zimou.

„Nemám děti," odpověděl chladně.

„Tak určitě máte velmi šťastnou manželku..."

„Nejsem ženatý," odpověděl stejně chladně jako předtím. Už jsem radši nic neříkal. Žít v tomhle domě sám, musí být opravdu smutné. Musí se cítit hrozně osamělý...

„Pojď, Erene," položil mi ruku kolem ramen, čímž si mě přitiskl blíž k sobě, a postrčil mě kupředu. Natiskl jsem se na něj a užíval si teplo jeho těla. Bohužel moc dlouho to teplo nepřetrvalo, jelikož se jeho košile nasákla vodou z mého trička.

„O-omlouvám se," zamumlal jsem a pokusil se od něj trochu odstrčit. Levi mě však přitáhl ještě blíž.

„Nic se neděje, stejně jsem se plánoval vysprchovat, takže bych se převlékl, i kdyby to oblečení bylo suché."

„Co jste vlastně řešil s Arminem, pane profesore?" zeptal jsem se, když jsme dorazili k hlavnímu vchodu.

„Třídnické věci," odpověděl prostě a zastrčil klíč do zámku.

„Aha..." Tak teď mi lže... ale nemůžu ani zavolat Arminovi, abych se dozvěděl pravdu.

Majitel domu pokynul rukou, když dveře konečně odemkl.

Vstoupil jsem za ním dovnitř a rozhlédl se kolem. Nacházeli jsme se v malé předsíni, v níž po pravé straně stál botník a vedle něj se tyčil věšák s několika kabáty. Profesor Levi složil deštník a odložil ho do stojanu vedle dveří.

„Pojď za mnou, ukážu ti, kde je koupelna, aby ses mohl osprchovat. Mezitím ti najdu něco na převlečení..."

„Ale-"

„Neboj, najdu ti nějaké větší," odpověděl rychle, protože mu nejspíš došlo, co jsem chtěl namítnout. Zavedl mě tedy do koupelny, kde mi nařídil, abych tam zůstal, než se vrátí.

Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vlasy jsem měl úplně mokré a ještě z nich trochu odkapávala voda. Oblečení bylo taktéž celé promočené a nepříjemně mě stiskalo. Ani se nedivím, že mi je pořád taková zima...

Když vešel Levi do místnosti, podal mi suché oblečení. Poté se opřel o rám dveří a založil si ruce na prsou.

„Nemusíš se sprchovat, pokud nechceš, ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ses umyl teplou vodou a zahřál se... přeci jenom, jsi úplně prochladlý."

„D-děkuji mockrát, pane profesore," řekl jsem a chytil se za konec trika, abych se vysvlékl. Naštěstí jsem se včas zarazil.

„Ehh... trochu soukromí?"

Profesor beze slov opustil místnost a zavřel za sebou. Přistoupil jsem ke dveřím a zamknul, aby se náhodou nestalo, že si Levi omylem splete dveře a vejde dovnitř. Poté jsem ze sebe konečně sundal všechno oblečení a vlezl si do sprchového koutu.

Nechal jsem horké kapky stékat po svých vlasech a těle a užíval jsem si to teplo. Příjemná změna... Je to mnohem lepší, než ten studený déšť.

„Erene, dělej!" ozvalo se po nějaké době netrpělivé zabušení na dveře.

Rychle jsem vypnul vodu a sáhl po ručníku. Utřel jsem se a vydrhl si vlasy. Oblékl jsem se do oblečení, jež mi profesor Levi propůjčil. Překvapilo mě, že mi jeho oblečení vůbec bylo. Dokonce mi tričko bylo malinko volnější, ale nijak mi to nevadilo. Nakonec jsem pověsil mokrý ručník a své oblečení na topení, aby všechno uschlo.

Přistoupil jsem ke dveřím, odemkl a otevřel. Naskytl se mi pohled na Leviho, jež vyčkával před vchodem do koupelny se založenýma rukama na prsou a netrpělivě poklepával nohou o zem.

„No to to trvalo!" prohlásil a prošel kolem mě do koupelny. „Na nic nesahej!" varoval mě a zabouchl za sebou dveře.

„Ok..." zamumlal jsem si pro sebe a vydal se na menší průzkum domu.

Prohlédl jsem si dvě ložnice, z nichž jedna pravděpodobně patřila Levimu a druhá byla určená pro hosty. Když jsem zjistil, kde se nachází záchod, zbývala mi pouze jedna místnost, v níž jsem ještě nebyl. Vešel jsem do obýváku, jež byl propojen s kuchyní. Minul jsem obrovskou bílou sedačku, před níž na zdi visela velká televize, a posadil se na barovou stoličku v kuchyni. Párkrát jsem se na ní otočil, než do místnosti vešel profesor Levi. Rychle jsem seskočil a dělal jakože nic. Učitel protočil oči a přistoupil ke kuchyňské lince.

„Co chceš?"

„Prosím?" nechápal jsem.

„Co chceš k jídlu, spratku?" zopakoval svou otázku.

„Jo, aha... Nic, jsem v pořádku. Nemám hlad. Já už asi stejně půjdu domů..." Levi se na mě rychle otočil a změřil si mě pohledem.

„Venku pořád prší. Zmokneš."

„Půjčím si deštník."

„Bydlíš daleko."

„Mamka se o mě bude bát..."

„Napíšeš jí."

„Nemám věci na spaní."

„Půjčím ti svoje."

„Já... nechci obtěžovat."

„Neobtěžuješ mě."

„Opravdu?"

„Opravdu."

Zadíval jsem se do jeho šedých očí, které mě zvědavě zkoumaly.

„Tak dobře. Přespím dneska u vás," povzdechl jsem si. Je tak neodbytný...

„Fajn, připravím ti spaní," řekl a otočil se k odchodu. Ještě předtím, než se ke mně obrátil zády, jsem si všiml, jak se usmívá.