Who is N? (Ereri/Riren)

24.

„Proboha! Nemůžeš ten podělanej kolík prostě už zatlouct?!" vykřikl jsem naštvaně na Jeana. Pomalu mi docházela trpělivost s jeho neschopností. Nejspíš Marco měl být ten, kdo postaví stan. Jean by jenom seděl a očumoval jeho...

„Já se, do prdele, snažím, Jeagere! Tak mě nech si taky odpočinout... už mě z toho bolí ruce!" zavrčel.

„Ehh... zatloukl jsi jeden kolík," poznamenal jsem.

„No a co? Stejně mě bolí ruce, idiote!"

„Sakra, nehádejte se pořád!" napomenul nás Armin, kterému jeho pohár trpělivosti už také nejspíš přetekl. „Nebaví mě to furt poslouchat..." Přikývl jsem, zatímco Jean protočil oči v sloup a něco si pro sebe zamumlal.

Když jsme konečně dostavěli jeho přístřešek, zjistili jsme, že na nás všichni ostatní už dávno čekají u profesorských stanů.

„Kruci!" zaklel jsem a rozeběhl se k nim s Arminem a Jeanem v patách.

„...a proto se dobře oblečte, abyste nezmokli," obdařila nás profesorka Hange zářivým úsměvem. „Nějaké otázky?"

Ano, co se teď, sakra, řešilo?!

„Dobrá, tak si tedy užijte zbytek dne! A nezapomeňte, neodcházejte z kempu!" varovala nás a už už se chystala odejít.

„Paní profesorko!" přispěchali jsme s Arminem k ní. „My jsme se přišli zeptat, jak-"

„Jo, já na to málem zapomněla," zasmála se a plácla se do čela.

„No... a přišla jste na něco?" zeptal se Armin.

„Budete přece s Jeanem!" vykřikla nadšeně.

Vykulil jsem oči a šokovaně pootevřel pusu. To si snad ze mě dělá prdel!

„Já s ním pod jednou střechou nebudu! To už radši budu ve stanu s Levim..." zamumlal jsem.

„To by možná šlo..." zamyslela se nahlas profesorka Hange a spiklenecky na mě mrkla.

„Počkat, co?! Já to myslel jen-"

„Půjdu se zeptat Leviho, jestli by mu to nevadilo," řekla a rychle odešla.

Zůstal jsem tam stát jako opařený a nevěřícně hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála profesorka Hange.

„Tys tomu dal, Erene..." zasmál se Armin, ale já poznal, že ten smích hraje.

„Nechtěl jsem-"

„Ale řekl jsi to." Zamračil jsem se na něj.

„Prostě to asi nějak budu muset přežít! Pořád je to lepší, než spát ve stanu s Jeanem!"

„Mně tolik nevadí..."

Po několika minutách se opět přihnala profesorka Hange s úsměvem na rtech.

„Tak Levi řekl, že mu to nevadí!" oznámila nám nadšeně. „No není úžasné, že jsme to tak krásně vyřešili, chlapci?!"

„Rozhodně..." zamumlal jsem.

„Tak fajn," usmála se od ucha k uchu. „Už byste měli jít do svých stanů... za chvíli se půjde spát."

„Tak děkujeme, paní profesorko," řekli jsme naráz.

„Nemáte za co, chlapci," obdařila nás ještě jednou zářivým úsměvem a poté se vrátila do svého stanu.

„Tak... tak já asi už půjdu," zamumlal Armin a odešel k autobusu, aby si donesl svě věci do Jeanova stanu.