Who is N? (Ereri/Riren)

19.

„Dobré ráno!" ozvalo se a znenadání se do místnosti probojovaly jasné sluneční paprsky.

„Ááá!" vykřikl jsem a přehodil si peřinu přes hlavu. „Co děláš?! Kdybys mi dala ještě pár minut, mami, vstal bych sám..."

„Ehh... nebudu to komentovat," zamumlal dotyčný a opustil ložnici. Až teď mi došlo, že to nebyla moje matka.

„Do prdele!" zaklel jsem a posadil se. Paprsky mě oslepily a chvíli mi trvalo, než jsem si na ně přivykl. Bože, jak já nesnáším vstávání do školy...

„Dělej, Erene! Přijdeš pozdě do školy!" zařval na mě majitel domu z kuchyně.

„No jo, pořád!" zavrčel jsem a vstal. Ježiši! Já jsem nahý! Rychle jsem se rozhlédl kolem a hledal své oblečení. Mělo by být někde na zemi... přece jsme ho neuklízeli.

„Jo a oblečení máš dole!" zakřičel Levi.

Ten bastard!

Zatáhl jsem žaluzie a zalezl si zpátky do postele. Kašlu na něj... jdu spát.

Po nějaké době se do pokoje opět přihnal Levi.

„Co tady ještě děláš, spratku?! Já taky musím do práce!"

„Myslím, že mi není dobře. Asi u vás dneska zůstanu... Vy můžete jít klidně do práce," odpověděl jsem, aniž bych otevřel oči.

„Ó, vážně?" uchechtl se. „Tak to tady asi budu muset zůstat s tebou, abych na tebe dohlédl."

„Ne, to nebude potřeba," odsekl jsem a podíval se na něj.

Levi stál před postelí se založenýma rukama. „To mi připomíná, že mi stále vykáš..."

„Já vím. Je složité vám - teda tobě - nevykat."

„Erene..." zavrčel. „Za tohle by sis zasloužil trest."

„Vskutku?" zasmál jsem se. „Ale já jsem strašně nemocný a nemůžu nic dělat."

„To vidím, ty chudáčku," ušklíbl se a strhl ze mě deku.

„Hej!" vykřikl jsem a zakryl se polštářem.

„Nemusíš se schovávat, stejně jsem tvé tělo viděl včera, že?" ušklíbl se. „A dělej, nemáme čas," hodil po mně oblečení a odešel.

Rychle jsem se převlékl a vydal se do koupelny, kde jsem si opláchl obličej a půjčil si hřeben, abych si upravil vlasy.

„Dneska už ale spím u sebe," oznámil jsem, když jsem vešel do obýváku.

„Ale zítra zase u mě."

Obdařil jsem ho otráveným pohledem.

„A co když ne?" zeptal jsem se.

„Tak tě asi unesu... Sám jsi přece říkal, že jsem pořád tak osamělý a nechceš, abych byl smutný. Kdybys se mnou tady nebyl, tak bych byl hrozně nešťastný," udělal na mě štěněčí oči.

„Tomuhle se říká citové vydírání," odsekl jsem a popadl svou tašku. „Uvidíme se ve škole!"

„Počkej! Vezmu tě," vyhrkl, vzal si klíče od auta a vyběhl se mnou ven.

Sedl jsem si dopředu, připoutal se a zamyšleně vyhlédl z okna.

„Na co myslíš?" zeptal se Levi, když nastartoval a opustil pozemek.

„Na včerejšek," zamumlal jsem.

„Líbilo se ti to?" usmál se a položil mi ruku na stehno.

„Ehh... c-co to děláte?"

„Zlobíš, Erene. Kolikrát ti mám říkat, že mi máš tykat?" Levi začal pomalu svou ruku posouvat nahoru a dolů a nejednou se přitom dotkl onoho místa. Samozřejmě mi po chvíli začal tvrdnout.

„P-přestaňte! Takhle přece nemůžu jít do školy!"

„Možná bychom to mohli ještě otočit a ten malý problém vyřešit, hmm?"

„Ne! Musím do školy... a vy taky!"

„Ještě jednou?" zavrčel a zajel mi rukou do kalhot. Pomalu mi ho začal honit. Pane bože! Proč já?

„T-ty taky," opravil jsem se. „P-prosím přestaň."

„Ale užíváš si to," namítl, ale vyhověl mi.

Úlevně jsem vydechl. Bohužel jsem ten problém stále měl... Co s tím mám jako udělat?

„Opravdu nechceš pomoct?" zeptal se znovu, na krátkou chvíli odvrátil zrak od řízení a podíval se na mě.

Neodpověděl jsem. Možná se vykašlu na školu, doběhnu domů a zůstanu tam. Stejně se mi do školy dneska dvakrát nechce...

„Zavezeš mě domů?" zeptal jsem se. Tentokrát jsem si dával pozor na to, jak ho oslovuji.

„Ne, proč?"

„Prosím," zaškemral jsem.

„Nic ti není, tak nevidím jediný důvod, proč bys nemohl jít do školy," poznamenal. „Jestli chceš, tak ti pomůžu..."

„Ne!"

„Sám se mučíš, Erene..."

Naštvaně jsem opět vyhlédl ven z okna. Co si teď jako počnu? Pokud to nezmizí, budu s tím muset jít do třídy... Proboha, už úplně vidím ty pohledy a Jeanovy debilní poznámky! Musím s tím něco udělat.

„Jak se toho zbavím?" zeptal jsem se a stále pozoroval dění venku.

„No... nejlepší by bylo, kdyby ses uspokojil, ale pokud nechceš, tak to prostě nějakou dobu potrvá!"

„Ehh... máme ještě čas to nějak... vyřešit?"

Levi na mě pohlédl a zajiskřilo mu v očích. Rychle mrknul na hodinky.

„Máme necelých třicet minut do začátku první hodiny... ještě bychom to stihli otočit a udělat to," řekl a zpomalil.

„Pojďme se vrátit. Přece nepůjdu v takovém stavu do školy!"

Levi se ušklíbl a změnil směr.

***

„Ahoj, Erene," pozdravil mě Armin, když jsem se konečně dostavil do třídy. „Co ti to tak trvalo? Zaspal jsi?"

„Ehh... jo, zaspal," zalhal jsem. Ne, spal jsem se svým třídním. Dvakrát!

„Aha..."

„Co? Nevěříš mi?"

„Včera jsi mi nevzal telefon," vysvětlil.

„Tak to promiň... neměl jsem ho po ruce."

„V pořádku, jen jsem se chtěl ujistit, že jsi dorazil domů... Mluvil jsi s N?" odbočil od tématu.

„Ne, ani to v nejbližší době asi neplánuji. Jsem na něj naštvaný..."

„Proč?"

„Vlastně jsem naštvaný i na tebe. Spikli jste se proti mně! Ty víš, kdo je N!"

„Jo, to je zase tahle záležitost," protočil oči v sloup a posadil se do lavice. „Stejně si myslím, že bys mu měl napsat."

„Rozmyslím si to..." řekl jsem.

Najednou zazvonilo na hodinu a do třídy vešel vyučující.