Who is N? (Ereri/Riren)

15.

Když jsem se probudil, profesor Levi ještě spal.

Opatrně jsem sundal jeho ruku z mého boku tak, abych ho nevzbudil. Vstal jsem a co nejtišeji se vyplížil z pokoje.

Došel jsem do koupelny, kde jsem se zamkl a rychle se převlékl do oblečení, jež jsem nechal přes noc usušit na topení. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a vydal se do obýváku. Popadl jsem svou tašku a spěšně přešel k hlavním dveřím.

Už už jsem sahal po klice, když vtom mi šíleně zakručelo v břiše. Zamručel jsem. Až teď mi došlo, že jsem od včerejšího oběda nic nejedl. Neochotně jsem stáhl ruku a vydal se opět do kuchyně. Z mísy na ovoce jsem vzal jablko a rychle se vrátil ke dveřím. Zjistil jsem, že Levi zapomněl zamknout, takže jsem se snadno dostal ven. Původně jsem plánoval, že polezu oknem, kdyby bylo náhodou zamčeno, ale naštěstí to nebylo nutné.

Prošel jsem zahradou kolem Leviho auta a opustil pozemek. Začal jsem okusovat jablko, zatímco jsem si z kapsy vytáhl mobil, abych se podíval, kolik je hodin. 6:30. Bože, v kolik to sakra vstávám?! Co se to se mnou stalo? No, nejspíš za to může vědomí, že vedle mě spal můj třídní učitel... Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal myšlenky na profesora Leviho.

Přemýšlel jsem, jestli bych se ještě mohl zastavit doma, ale věděl jsem, že bych potom nestihl dojít do školy na první hodinu - tělocvik. Naštěstí jsem měl pytel s věcmi na převlečení ve skříňce, takže jsem se nemusel strachovat.

Došel jsem k hlavnímu vchodu školy a zalomcoval dveřmi. Bohužel byly ještě stále zamčené. Super! Budu tady čekat přes půl hodiny, než sem někdo přijde, aby ty dveře odemkl...

Posadil jsem se tedy na lavičku a vyndal si sluchátka, jež jsem si okamžitě připojil k mobilu a zastrčil do uší. Nakonec jsem spustil náhodné přehrávání. Sluchátky se rozezněl Mad world.

All around me are familiar faces
Worn out places, worn out faces
Bright and early for their daily races
Going nowhere, going nowhere
The tears are filling up their glasses
No expression, no expression
Hide my head I wanna drown my sorrow
No tomorrow, no tomorrow

And I find it kind of funny
I find it kind of sad
The dreams in which I'm dying
Are the best I've ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It's a very, very
Mad world
Mad world

Najednou jsem zaznamenal pohyb někde blízko mě. Vzhlédl jsem od mobilu a upřel pohled na blížícího se Jeana.

„Ahoj," zamumlal jsem a vyndal si jedno sluchátko z ucha.

„Nazdar," odpověděl naštvaně a složil se vedle mě na lavičku. „Je zamčeno?"

„Jo... Máš blbej den?" zeptal jsem se.

„Příšernej! Co ty?"

„Řekl bych, že jsme na tom podobně."

„Hmm... co se ti stalo?"

„Posral se vztah s mým nejlepším kamarádem."

„Jo, tak to já jsem to podělal s Marcem... vypadá to, že jsme zůstali oba dva sami, co?"

„Hmm... asi máš recht, Jeane."

„Ale neznamená to, že se spolu budeme kamarádit, jasný?" ujišťoval se.

„Neboj, to bych nikdy ani neplánoval." Podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy. „Sorry, to znělo blbě."

„Dobrý. Řekl jsem ti spoustu horších věcí už dřív... To já bych měl být ten, který se omlouvá."

Pohlédl jsem mu do obličeje. „A uděláš to?" nadzvedl jsem obočí.

„Ehh..." zamyslel se. „Teď ne. Mám spíš chuť někomu vrazit, nebudu se omlouvat. Možná jindy," pokrčil rameny.

„Komu hodláš vrazit?" uchechtl jsem se.

„Ještě nevím. Pravděpodobně někomu na těláku střelím míč do ksichtu. Ugh... fakt si potřebuju nějak vybít zlost."

„Tak prosím ne na mně... už tak mám dost mizerný den."

„Co se vlastně stalo mezi tebou a Arminem?"

„No... je to dost komplikované."

„Času máme pořád dost! Vidíš tady snad nějakého školníka, uklízečku nebo učitele, který by nám chtěl otevřít ty podělaný dveře? Ještě si tady nějakou dobu posedíme..."

Povzdechl jsem si a odvyprávěl Jeanovi svůj příběh s N. Nakonec jsem se dostal až do bodu, kdy mě Armin políbil. Samozřejmě jsem vynechal tu část, kdy jsem přespával u profesora Leviho. Během pár dnů by se to rozneslo školou rychlostí blesku a věděl by o tom každý. Dokonce i kantoři! A to bych si vážně nepřál...

Jean zamyšleně poslouchal a občas pokyvoval hlavou. „Páni.... Tenhle týpek se mi docela zamlouvá. Víš už, kdo to je?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Armin to možná ví..."

„Co když tě políbil jenom proto, že chtěl vyvolat jakousi reakci v jeho hlavním podezřelém?" zamyslel se Jean nahlas. „Nebyla to náhodou ta hra, o níž jste se pořád bavili?"

Zarazil jsem se. Co když... co když to nebylo schválně? Armin chtěl pouze zahrát tu... tu scénu!

„Bože, Jeane... já jsem takový kretén," zaklel jsem a schoval obličej do dlaní.

„To mi nemusíš říkat. Já už to přece dávno vím," zasmál se a drknul do mě loktem.

Obdařil jsem ho otráveným pohledem. „Debile," zasyčel jsem.

„Alespoň jsem hezký... když už nic," ušklíbl se.

„Vážně, jo?" Opřel jsem se o opěradlo lavičky a založil si ruce na prsou. „To tvrdí jako kdo, prosimtě?"

„Všichni!"

„Fajn, zeptáme se někoho ze třídy, co ty na to?" zasmál jsem se.

„Jo, jasně," oplatil mi úšklebek a zahleděl se ke vchodu školy. „Hele! Zakecali jsme se tak moc, že jsme si ani nevšimli, že už je dávno odemčeno," ukázal na studenty, jež se hnali dovnitř.

„Tak pojď." Zvedl jsem se, hodil si tašku na záda a vydal se směrem ke škole. Jean mě napodobil a srovnal se mnou krok.

Vyšli jsme pár schodů k hlavním dveřím a poté zamířili ke skříňkám, kde jsme se oba přezuli a vzali si své pytle s oblečením. Poté jsme se vydali do šaten u tělocvičny, abychom se převlékli.