Who is N? (Ereri/Riren)

17.

Zazvonil jsem na zvonek u kabinetu. Chvíli jsem čekal, než se ozvalo bzučení, jež mi dalo znamení, že mohu vstoupit.

„Dobrý den," řekl jsem, když se mi naskytl pohled na profesora Leviho usazeného za lavicí.

Profesor mi pokynul rukou, abych zaujal místo před ním. Posadil jsem se tedy a čekal, co přijde dál.

„Kam sis jako myslel, žes ráno zmizel?!" rozčílil se.

„No... do školy?"

„V půl sedmé?" nadzvedl obočí.

Pomalu jsem přikývl. Neměl jsem nejmenší tušení, co bych mu měl na to říct. Možná jsem ale mohl nechat alespoň dopis, že odcházím...

„Omlouvám se," zamumlal jsem nakonec, protože ticho mezi námi přetrvávalo příliš dlouho.

„Příště mě vzbuď..."

Opět jsem přikývl, ale pak mi došlo, co právě řekl.

„Počkat! Cože? Jak jako příště?!"

„Budeš spát ještě dneska u mě," rozhodl.

„Co? Ne!" vykřikl jsem. Možná to znělo trochu víc zle, než jsem původně zamýšlel.

„Dneska spíš ještě u mě," zamračil se a naklonil se přes lavici ke mně. „Chci se ujistit, že nebudeš mít zlé sny..."

„J-já nemám noční můry!" namítl jsem.

„A jak chceš vysvětlit to, co se stalo včera?"

„Vás nejspíš vzbudí jakýkoli malicherný zvuk-"

„Řval jsi, jakoby tě na nože brali. Hrozně jsi mě vyděsil. Měl jsem za to, že tě tam někdo vraždí.... A ty jsi přitom měl jen pouhou noční můru!"

„Nebyla to jen pouhá noční můra," odsekl jsem a založil si ruce na prsou.

„Tak co to potom bylo, Erene? Pověz, jsem zvědavý..."

Jeho slova mi přivodila husí kůži, protože úplně totéž mi řekl Armin v mém snu. Pověz, jsem zvědavý...

„Erene?" zeptal se a starostlivě si mě prohlížel.

„Hmm?"

„Je všechno v pořádku?"

„A-ano, samozřejmě..."

Levi zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Proč mi nechceš říct o svém snu?"

„P-protože to byl můj sen a nikdo jiný než já nemá právo ho znát!"

„Ale ulevilo by se ti, kdybys mi ho řekl..."

„Určitě ne," odsekl jsem.

„Alespoň bych věděl, čeho se bojíš a mohl bych ti nějak pomoci," navrhl.

Když jsem si představil, jak mu vyprávím o svém sexuálním snu s Arminem, udělalo se mi zle.

„Můžu už jít?"

„Jo, jenom si sbalím," řekl rychle.

„Ehh... já ale opravdu-"

„Spíš u mě!"

Povzdechl jsem si, ale radši už nic nenamítal. Nemělo to smysl, stejně bych ho nezlomil.

***

„Tentokrát si ale dáš něco k jídlu. Musíš mít hrozný hlad, když jsi měl jenom oběd. No... jak znám ostatní studenty, tak jsi nejedl ani ten oběd, co, spratku?" ušklíbl se Levi, když mě zavedl do kuchyně.