Who is N? (Ereri/Riren)

32.

Opatrně ke mně došel. Nebál se mě, jen měl strach, že mi ublíží ještě víc. A to nechtěl. Všiml jsem si, že měl oči stále mírně červené od slz a na tvářích mu byly znát matné cestičky, jež si jeho slzy utvořily. Už se však pomalu ztrácely. Brzy je tam už nenajdu.

Posadil se vedle mě. Ne moc blízko. Dělil nás od sebe asi půl metr. Trochu mě to zamrzelo, ale chápal jsem to.

„T-tady máš tu čokoládu..." zamumlal a podal mi ji. Nedíval se mi do očí. Propaloval pohledem rozbitou dlaždičku na opačné straně místnosti. Byl nervózní. Já ostatně taky.

„Děkuju," zašeptal jsem a sladkou omluvu si od něj převzal. Slabě jsem se na čokoládu usmál, když jsem si ji v rukou prohlížel. Můj lék na všechno...

Nastalo trapné ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Bože... tohle je snad to nejtrapnější trapné ticho, jaké jsem kdy v životě zažil!

„Takže... odpuštěno?" zeptal se nejistě.

Pohlédl jsem na něj. Stále se díval na onu zničenou dlaždičku. Stydí se snad?

„Já ti odpustil ještě před tím, než jsi mi tu čokoládu koupil," obdařil jsem ho úsměvem.

„O-opravdu?" podivil se a šťastně se na mě podíval.

Přikývl jsem.

„Erene... já..." zakoktal se a naklonil se ke mně, ale zarazil se. Chtěl mě políbit...

Zavrtěl jsem s úsměvem hlavou a políbil ho. Když to neudělá on, tak já ano...

Odtáhl jsem se a obdařil ho dalším zářivým úsměvem. Pohladil jsem ho po tváři, z níž jsem vyčetl zmatený výraz.

„Víš, abych byl upřímný, tak jsem tě vlastně nikdy nepřestal milovat..." vysvětloval jsem. „Miloval jsem tebe i N, jen jsem se mezi vámi nedokázal pořádně rozhodnout. Ale teď, když už vím, že jsi to ty, tak se přece nemusím trápit, že?" naklonil jsem hlavu na stranu.

„Erene... prosím, odpusť mi to, co sis musel prožít... je mi to strašně moc líto," zamumlal a sklopil smutně pohled.

„Vždyť říkám, že jsem ti už dávno odpustil, no ne?" jemně jsem uchopil jeho bradu mezi palec a ukazováček a zvedl si jeho pohled. „Nezlobím se na tebe... No, možná malinko..."

„Promiň..." zašeptal.

Opět jsem ho pohladil po tváři. Proč jsem si nikdy nevšiml, že je tak krásný?

„A-ale... Erene, my nemůžeme být spolu..." zamumlal ještě víc nešťastněji.

„P-proč?" zeptal jsem se. V očích se mi zračila bolest z oné informace, kterou mi právě sdělil.

„P-protože jsem... protože jsem tvůj učitel, Erene..." po tváři mu opět stekla slza.

„A-ale to snad nevadí, ne?" zkusil jsem to.

„Vadí, Erene. Vadí... K-kdyby se na to přišlo, šel bych do vězení a ty bys to taky neměl jednoduché..."

„A-ale já... já..." Zkoušel jsem vymyslet cokoli, co by mu to vyvrátilo, ale na nic jsem nepřicházel. Má pravdu... Má naprostou pravdu. Nemá smysl mu to popírat.

„Ale já tě miluju..." zašeptal jsem ublíženě a sklopil pohled. Také se mi po tváři skutálela slza.

„Erene... neplač..." setřel mi slzu palcem.

„Jak asi, když už konečně vím, kdo je N, tedy člověk, do nějž jsem se zamiloval, a on mě teď odmítá?"

„Erene, já tě nechci odmítat... Jen... jen počkejme..."

Věnoval jsem mu zmatený pohled. Počkejme? Co tím myslel?

„Co bys řekl na to, kdybychom spolu byli, až nebudeš můj student?" zeptal se nadějně.

„V-vážně?!" musel jsem se ujistit.

„Ano, Erene..."

„S-samozřejmě, Levi! Samozřejmě, že s tebou budu chtít být. Ach, Levi..." po tváři mi stekla další slza. Tentokrát ze štěstí.

„Děkuji ti, že mě nenecháš samotného..." usmál se a objal mě. „A už neplač..." zajel mi rukou do vlasů a tišivě mě po nich hladil.

„Miluju tě..." zašeptal jsem.

Nejspíš ho to na chvilku zarazilo, ale pak se usmál.

„Já tebe taky, Erene..." usmál se. „A teď pojď, za chvilku bude večerka..."

Zvedl se ze země a pomohl mi na nohy. Potom mě chytil za ruku a společně ruku v ruce jsme se vydali k našemu stanu.

***

O dva týdny později:
„Eren Jeager," přečetl Levi mé jméno.

Vstal jsem a došel ke katedře, abych si od něj převzal své vysvědčení.

„Až na tři dvojky má samé jedničky. Prospěl s vyznamenáním," řekl a potřásl mi rukou jako symbol gratulace.

Ozval se další potlesk. Potlačil jsem nutkání se děkovně uklonit, když jsem se otočil, abych se šel posadit zpět k Arminovi.

„Tak, spratci, přeji vám všem krásné prázdniny, ať si je užijete a ať vyváznete bez jakéhokoli zranění, abychom se zde mohli v příštím školním roce sejít opět v plném počtu..." pronesl a pokynul rukou. Všichni jsme se postavili, rozloučili se s naším třídním a vydali se pryč. Jen já jsem ve třídě ještě zůstal...

Armin mě povzbudivě poplácal po rameni a vydal se ven ze třídy. Počká na mě venku...

Levi se postavil k oknu a sledoval dění venku. Přistoupil jsem k němu a také vyhlédl z okna. Pozorovali jsme, jak studenti vybíhají ze školy a na tvářích jim září rozjařené úsměvy.

„Přestávám pracovat," řekl po chvíli.

„C-cože?" otočil jsem se na něj překvapeně. „Proč?"

„Protože chci být s tebou," usmál se.

„Ach, Levi," ušklíbl jsem se. „Jsi blázen."

„Tvůj blázen."

Zase mezi námi nastalo ticho a my se zadívali z okna.

„Tak... vypadá to, že tohle je konec. Tady to začalo a tady to taky skončí, že, Erene?" zamumlal potichu, ale neodtrhl pohled od pobíhajících studentů.

„Pleteš se, Levi," řekl jsem a otočil se k němu. Pohlédl na mě. „Tohle je teprve začátek..."

Naklonil jsem se k němu a věnoval mu něžný polibek.

Všechno to teprve začíná...

Konec