Who is N? (Ereri/Riren)

31.

Dech se mi zrychlil a na čele se mi objevil nepříjemný studený pot.

Jak to ví? Jak se to, kurva, dozvěděl?! A hlavně od koho...?

N: Erene...

N: Promluvme si o tom...

N: Prosím...

N: Kde jsi?

N: Přijď za mnou. Jsem ve stanu...

N: Omlouvám se...

N: Prosím, odpusť mi

N: Erene... Strašně moc se omlouvám...

N: Bál jsem se, co bys na to řekl...

N: Prosím, pochop, proč jsem ti to nechtěl říct...

N: Jsme v poměr učitel a žák...

N: Kdybys to věděl, tak by to mezi námi nebylo stejné, jako když jsem se vydával za N...

Bombardoval jsem ho zprávami.

Ano, sice jsme spolu už spali, ale... to jsem neměl dělat. Kdo ví, co si o mně potom myslel? Vyspal jsem se s ním, protože měl zrovna slabou chvilku a já se už nemohl udržet. Byl jsem hlupák... Chudák Eren. Co jsem mu to provedl?

Najednou jsem ucítil na tváři něco zvláštního. Co to...? Sáhl jsem si na tvář. Slza? J-já... já pláču?

Slzy mi tekly po tvářích proudem a já nebyl schopný je zastavit.

Eren: Tobě to ještě nedošlo, co?

Eren: Miloval jsem i tebe!

Dal jsem si ruku před pusu, abych utlumil vzlyky, jež mi unikaly. Nedokázal jsem je zastavit. Nevěděl jsem jak... Nikdy jsem vlastně nebrečel. Možná jako dítě, ale to už je dávno... Nepamatuju si to.

Eren mě miloval... miloval mě i N! Trápil se, protože se nemohl mezi námi rozhodnout... A přitom jsem to byl jenom já... Jsem hrozný hlupák. Měl jsem mu to říct. Měl jsem jít s pravdou ven. Kdybych tak učinil, nic z tohohle by se nemuselo stát a Eren by se zbytečně netrápil. Kdybych mu to řekl, tak bych teď nebrečel. Kdyby... Vždycky tu je to „kdyby" a vždycky tady bude...

Jenže... teď mě nesnáší. Nesnáší mě! Jak se mu mám jen omluvit, když mě nesnáší...? Jak jsem mu vůbec mohl tak ublížit? Co jsem to za zrůdu?! Proč jsem byl tak slepý? Proč jsem neviděl, že se trápí kvůli mně? Proč jsem nic neřekl...?

Rozbolela mě z toho pláče hlava. Slzy se mi stále kutálely po tvářích a já se nedokázal ovládat. Vzlykal jsem nahlas, nezvládal jsem se ztišit.

Roztřesenýma rukama jsem začal psát další zprávy.

N: Erene...

N: Prosím, odpusť mi...

N: Nechtěl jsem ti ublížit

N: Moc se omlouvám

N: Odpustíš mi někdy?

Čekal jsem na jeho odpověď. Stále jsem brečel. Brečí teď taky? pomyslel jsem si. Trápí ho to stejně jako mě? Ne... on se na mě zlobí. Zuří. Ublížil jsem mu. Jak by nad tím asi mohl brečet?

Pohled Erena:
Seděl jsem na chladných dlaždičkách v koupelně. Zavřel jsem dveře, takže do místnosti pronikalo světlo pouze jedním malým okénkem. Roztřesenýma rukama jsem držel mobil a díval se na zprávy, co mi poslal. Po tvářích se mi kutálely slzy, jež jsem vůbec nedokázal zadržet, i když jsem na druhou stranu zuřil.

Několikrát jsem si musel pročíst ty poslední zprávy...

N: Nechtěl jsem ti ublížit

N: Moc se omlouvám

N: Odpustíš mi někdy?

Naklonil jsem hlavu. Co bych mu měl napsat? Nemůžu mu přece tak snadno odpustit! Byl bych za hlupáka... Najednou mě napadlo... Brečí taky?

Pohled Leviho:
Co mu to tak trvá? Proč neodepisuje? Vidím, že si to přečetl... Chce mě snad ignorovat? No... asi si to zasloužím. Udělal jsem hroznou věc... Zasloužil bych si jakýkoli trest, co by mi vymyslel. Možná by mě mohl i udat... za znásilnění...

Povzdechl jsem si. Stále se mi nepodařilo zastavit slzy. Moc to bolelo...

Eren: Proč jsi to udělal?

Zvedl jsem pohled a zadíval se na obrazovku svého mobilu. Další slova, co mi ublížila... Ale i tak jsem si tu bolest zasloužil a přijal ji. Ne nadarmo se přece říká, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Měl jsem počítat s tím, že se mi to jednou vymstí.

N: Protože když jsem tě poprvé viděl, tak mě na tobě něco přitahovalo a chtěl jsem tě lépe poznat... potřeboval jsem tě poznat...

N: A když jsem měl tvé jméno a tvé telefonní číslo, tak jsem prostě...

N: Omlouvám se...

N: Zamiloval jsem se do tebe, když jsme se trochu víc sblížili...

N: Nechtěl jsem, abys věděl, kdo jsem...

N: Protože jsem tvůj učitel...

N: Měl jsem strach

Schoval jsem svůj obličej do dlaní. Co jsem to za zrůdu?

Pohled Erena:
Možná to bude znít divně a také, že jsem hrozná měkota a naivka, ale už jsem mu pomalu začínal odpouštět.

Jediným problémem je, že ze zpráv nemůže člověk vyčíst, jak to ten druhý chtěl říct. Jak mohu vědět, že je mu to skutečně líto? Lidé se za obrazovkami mění... Jsou úplně jiní. Nebo alespoň někteří. Spousta z nich využívá možnosti být kýmkoli chtějí a chovat se jakkoli chtějí, když mohou... Hrajou si na něco, co nejsou. Ach jo, kam ten dnešní svět spěje?

Eren: Z čeho jsi měl strach?

Utřel jsem si slzu hřbetem ruky. Stále jsem je nedokázal zastavit... Vztek mě už ale pomalu opouštěl.

Pohled Leviho:
Bál jsem se, že o tebe přijdu, Erene... kdybys znal pravdu, mohl by ses se mnou přestat bavit. Mohl bys odejít. Mohl bys mě nechat samotného. Mohl bys mě nahlásit. Mohl bys mi ublížit... byl jsem hrozný sobec. Já ti nechtěl ublížit. Promiň... Prosím, odpusť...

Pohled Erena:
N: Bál jsem se, že tě ztratím...

Překvapeně jsem zamrkal. Bál se, že... že o mě přijde...

N: Chtěl jsem tě jen pro sebe...

N: Byl jsem hrozný sobec...

N: Erene, prosím, odpusť mi...

Já ti už odpustil... Ale... stále mě to bolí.

Eren: Stejně to bolí...

N: Je tady něco - cokoli - co bych mohl udělat?

N: Prosím...

N: Nechci, aby ses kvůli mně trápil...

Eren: No... jedna věc by tu možná byla...

Napsal jsem mu to. Vždy to zabralo, když jsem se cítil pod psa. Zabere to i na zlomené srdce. Určitě. Jenže... to moje by se možná ještě mohlo scelit. Je tady malá šance. Ale opravdu jen malinká.

Seděl jsem na studené zemi asi dalších deset minut. Mobil mi už neoznámil, že by mi přišla nějaká další zpráva. Trochu zklamání, ale co? Teď jsem sám. V tichu. Je tu klid. Můžu ještě chvilku přemýšlet.

Po několika dalších minutách někdo opatrně otevřel dveře.

Zvedl jsem pohled. I přes uslzené oči jsem si všiml čokolády v jeho rukou. Usmál jsem se.