Ballerine » h.s

1. /rande?/

/Carol/

Znáte ten pocit úplný bezmoci, kdy jste jen vy sami a bojujete proti hromadě jiných lidí? Ne? Já ano. stává se mi to pořád, že mě lidi schazují a ponižují. Ale co, už jsem si zvykla. Většinou se do mě navážejí nějaké nafintěné holky, které mi chtějí udělat že života peklo. Proč? No, jak bych to řekla. Zkrátka a jednoduše jsem chytrá, v naší třídě patřím mezi ty nejchytřejší a za to mě tyto typy namyšlených lidí nemají rádi. A taky za to pykám. A dost.

Většinou to schytávám psychycky, ale fyzický útoky se taky občas dostaví. Jsem na to už zvyklá a neberu si to moc k srdci, akorát jim tím ukazuji že jsem slabá, což sice já jsem, ale nechci být.

Dneska je pondělí, 1.září a já už stepuju u skříně a přemýšlím nad oblečením které si na svůj poslední první školní den na střední škole obléknu.

Nakonec jsem vybrala riflové kraťase, bílé tílko a přes to obyčejnou kostkovanou košili v modrobílých barvách. Hodila jsem to na sebe a zamířila do koupelny, kterou mám spojenou se svojí sestrou. Stoupla jsem si před zrcadlo a svoje blonďaté vlasy si svázala do vysokého culíku. Lehce jsem si nanesla make-up a řasenkou a tužkou si zvýraznila své modré oči, které se mi jako nediná věc na sobě líbí.

"Dobré ráno." pozdravila jsem všechny u stolu a sedla si vedle sestry na židli. "Dobré." odzravili mi také a mamka přede mě postavila talíř s lívanci. Hned jak je položila, si El nabrala několik kousků a rvala si to rovnou do pusy. "Aby ses s tím nezadusila." pronesla jsem ironicky a ona jen pokrčila rameny. "Eleanor, nech taky něco pro ostatní." pokárala ji matka a El jen protočila očima. Nemá ráda když ji někdo poučuje a napomíná.

"To je v pohodě, já beztak nebudu jest. Ať si dá." pousmála jsem se a svoji dávku snídaně přistrčila k El. Ta mi jen pohledem poděkovala a já přikývla. "Vůbec nic nejíš Carol, měla bys jíst, si už skoro jak anorektička." promluvil poprvé za dnešek i otec a já po něm střelila pohledem. "Ale notak, moc dobře víte že musím svou postavu udržovat, nesmím přibrat ani kilo, pokud si chci udržet své místo ve skupině, což já chci." vysvětlila jsem jim už poněkolikáté důvod, který oni nehodlali přijmout.

Jen si povzdechli a už bylo ticho. Nehodlám se s nimi dál o tomto hádat.

•••

"Kdy se vrací Katherine?" začala naší konverzaci a já si jen povzdechla. Nemám ráda toto téma, pořád mi připomíná to, že budu muset začínat školní rok sama. Jakobych si toho nebyla vědoma. Kath je moje nejlepší kamarádka, která odjela s rodiči na půl roku cestovat po Americe. Přeju jí to, ale nemusela mě tu nechávat samotnou. Nikoho jinýho okrem jí a sestry tady nemám. Aspoň že Eleanor není jako ty namyšlenyl fifleny od nás ze školy a zastává se mě.

"Nemám tušení. Vyrazili v červnu, tak k tomu připočítej pů roku a uvidíš." odpověděla jsem mrzutě a ona na to nic neřekla. Nemá co.

"Takže v prosinci?" nadzvedla tázavě obočí a já jen frustrovaně vydechla všechen vzduch z plic. "Předně tak, v prosinci." potvrdila jsem a otevřela jedním tahem dveře od Starbucks, do kterého vždy před školou chodíme.

"Hele, 3 fešáci na deseti hodinách." šeptla mi do ucha El a já se podívala na své hodinky. "El, ale ono je půl osmé." Zavrtěla jsem hlavou a El se zasmála. "Ne ty trdlo, támhle." otočila mi hlavu svýma rukama a já byla otočena k třem klukům, kteří stáli u pultu a objednávali si kafe.

"El co to děláš?" vyděšeně jsem vypískla, když mě za ruku táhla směrem k nim. "Eleanor Calder, pusť mě." zasyčela jsem ale pozdě. Už jsme stály ve frontě k pultu, hned vedle těch kluků.